Syn mafiána Escobara: Pro zmrzlinu nám létal vrtulník, topili jsme bankovkami

Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Brutální vrah a cynický zločinec, nebo kolumbijský Robin Hood? Padouch, nebo hrdina? Juan Pablo Escobar, syn jednoho z nejproslulejších jihoamerických mafiánů – drsného šéfa medellínského kokainového kartelu Pabla Escobara – přinesl o svém otci podivuhodné svědectví.

#souvisejici-clanky#

Bylo mu 16 let, když se dozvěděl, že jeho otce zastřelili při útoku vojáci kolumbijských speciálních jednotek ve spolupráci s americkými jednotkami Delta Force. Skončila tak 16 měsíců trvající štvanice na nejhledanějšího narkobarona světa, který se skrýval se ženou a dětmi na nejrůznějších místech v rodném městě Medellínu i v okolních horách. Paradoxem zůstává, že do té doby nepolapitelný Pablo Escobar, o němž se mezi místními obyvateli šířily legendy, byl v prosinci 1993 dopaden a zabit právě kvůli tomu, že si často telefonoval se svým milovaným synem. Ten se nyní, po 20 letech v argentinském azylu, rozhodl, že o své zkušenosti veřejně promluví a pokusí se tak přispět k ukončení násilí mezi gangy producentů a pašeráků kokainu, které stále pokračují. Nejdříve souhlasil, že se objeví v dokumentárním filmu, a loni se o tom, jak viděl jako dospívající kluk vrcholek pyramidy ilegálního byznysu s kokainem, rozhodl napsat knihu, která se stala v Latinské Americe bestsellerem.

Luxus v džungli

Na haciendě kokainového krále Pabla Escobara to vypadalo jako v pohádce. Anebo spíše jako v nějakém hodně bláznivém surrealistickém filmu. Malé království uprostřed divokých hor, obklopené neprůchodnou kolumbijskou džunglí.

Domov nejbohatšího obchodníka s kokainem připomínal velkolepý (a dosti nevkusný) palác hollywoodské filmové hvězdy, která se zatoulala do jiného vesmíru. Po průjezdu strážní branou, střeženou několika po zuby ozbrojenými drsňáky, se před hosty otevřel pohled na zahrady růží a orchidejí, osvětlené plavecké bazény s luxusními bary, soukromé letiště, arénu pro býčí zápasy či ultramoderní závodní dráhu pro motokáry. Součástí komplexu byla dokonce zoologická zahrada s pestrobarevnými papoušky, šelmami, několika africkými slony a hrochy. V dokonale padnoucích oblecích a livrejích s prýmky pobíhali sem a tam číšníci s tácy lahůdek a sluhové, mezi nimi pochodovali členové ochranky, která byla ve skutečnosti bojeschopnou soukromou armádou s vlastními letadly a desítkami automobilů. Další letadla, vrtulníky, jachty a rybářské lodě sloužily pro dopravu zásilek nejčistšího kolumbijského kokainu do celého světa, hlavně však do Mexika, Portorika, Dominikánské republiky a USA, kde se stal populární drogou úspěšných, bohatých a slavných. Pablo Escobar, který začínal jako dítě ulice, malý zlodějíček a lupič, byl v 80. letech podle oficiálního žebříčku časopisu Forbes sedmým nejbohatším člověkem na světě se jměním odhadovaným na 18 miliard dolarů.

Jeden z nejhledanějších zločinců světa v historii, jenž kontroloval 80 procent světového obchodu s kokainem, se stal pro hodně lidí v Medellínu a okolí hrdinou, kolumbijským Jánošíkem, krutým, ale spravedlivým zbojníkem, který bohatým bere a chudým dává. Místní lidé ho informovali o pohybu policie, pomáhali mu a skrývali ho. A Escobar si je hýčkal: zatímco prodával kokain po desítkách kilogramů, investoval velké peníze do výstavby fotbalových hřišť – prý aby odradil kolumbijské kluky od braní drog a přivedl je ke sportování. Všechno, co si objednal, platil v hotovosti na ruku místním dělníkům v bankovkách ještě bílých od kokainu.

Stříbro nebo olovo

Na přelomu 80. a 90. let se mu ale začala situace vymykat z rukou. Jeho bohatství se rozrůstalo velmi rychle a on začal mít pocit, že je všemocný a nepolapitelný. Přestal se ovládat a začal své nepřátele z řad konkurenčních kartelů, policie, ale i soudce a politiky likvidovat ve velkém. Řídil se španělským úslovím „stříbro, nebo olovo“. Tedy: „Buď se necháš uplatit, nebo tě čeká kulka.“

Escobar nechal během volební kampaně zabít tři kandidáty na kolumbijského prezidenta, je odpovědný za bombu umístěnou v letadle společnosti Avianca, při jehož explozi zahynulo 110 lidí, a několik dalších pumových útoků.

V roce 1991 došla veřejnosti trpělivost a díky obrovskému tlaku lidí, kteří jej dříve podporovali, vyhlásil Escobar konec násilí, vzdal se místní vládě a nechal se zavřít do luxusního vězení La Catedral, které si sám vybudoval. Často ale uplácel dozorce, setkával se s rodinou, bavil se v barech v Medellínu a býval vídán na fotbalových utkáních. V roce 1992 se ho proto vláda pokusila přemístit jinam, a tak Escobar raději utekl.

Společně s rodinou se stěhoval každé dva dny, střídali úkryty na různých místech v Medellínu i mimo něj.

Ženě, synovi a dceři zavazoval při přesunech oči šátkem, aby nevěděli, kam prchají, a nemohli to prozradit v případě, že by je někdo unesl a mučil. V prosinci 1993 ho policie a vojáci vypátrali v jednom z domů v Medellínu a zastřelili ve chvíli, kdy se pokoušel uprchnout přes střechy.

Vrtulníkem pro zmrzlinu

„Pro otce byla hacienda splněním těch nejdivočejších snů, ale stejně to nebylo ideální místo pro klidné dětství,“ uvedl ve své knize Escobarův syn Juan Pablo. „Je pravda, že nás se sestrou hodně miloval a nedal na nás dopustit, ale cítili jsme od malička podivnou tíseň a všudypřítomný strach. A to nejen z několika hrochů uprchlých z naší zoo, kteří zdivočeli v okolní přírodě, ale hlavně z přeletů vojenských letadel, z policie a z konkurenčních drogových kartelů. Tam bylo hodně potomků a příbuzných lidí, které nechal otec zavraždit. Měli dobrý důvod se pomstít a všechny nás pozabíjet.“ Zmiňuje se o divokých pitkách a drogových večírcích, kdy se při tradičním rituálu rozbíjely ozdoby zvané pinatas, k prasknutí naplněné stodolarovými bankovkami, které se při správném zásahu holí rozletěly po celé zahradě a pokryly trávu jako podzimní listí.

Pablo Escobar své děti rozmazloval.

„Když jsme dostali chuť na zmrzlinu nebo něco smaženého z fastfoodu z města, zavolal si otec pilota a řekl mu, ať nasedne do vrtulníku a letí to do Medellínu koupit,“ řekl Juan Pablo rozhlasové stanici Deutsche Welle. V rozhovoru pro kolumbijský časopis Don Juan prohlásil, že jeho otec jednou v kokainové euforii spálil 1,2 milionu liber, protože dostal nápad si na bohatýrském ohni opéci maso. Milion dolarů zase údajně spálil na ohni v džungli během útěku, aby nebyla jeho dětem a manželce zima.

Znovu od píky

V rozhovoru pro Deutsche Welle vzpomíná Escobarův syn na to, jak po otcově smrti prchali s matkou a sourozenci z Kolumbie nejdříve do Mosambiku a odtud do Argentiny, protože se báli pomsty. „Bylo mi sedmnáct. Nejdříve jsem nenáviděl celou zemi a celý svět, chtěl jsem se mstít a zabít všechny, kdo jsou odpovědní za otcovu smrt, ale pak mi došlo, že bych měl brzdit. Pochopil jsem, že když je táta po smrti, jsem další na řadě já. Dozvěděl jsem se, že na mou hlavu byla vypsána odměna čtyři miliony dolarů.“

V Argentině si vdova po Pablu Escobarovi a jeho potomci změnili identitu. Syn začal žít pod jménem Sebastian Marroquin, vystudoval architekturu a uskutečnil několik významných městských projektů v Buenos Aires, kde žije s manželkou a dcerou. „Z otcova ohromného bohatství nezůstalo po jeho smrti vůbec nic. Jenom jeho hodinky. Ale to je asi dobře. Museli jsme začít znovu od píky,“ uvedl Sebastian pro britský list Daily Mail.

V roce 2005 ho vyhledali v Argentině filmaři. Točili dokumentární film o synech kolumbijských politiků, které nechal zlikvidovat jeho otec. Sebastian se rozhodl, že s nimi bude spolupracovat, omluví se jménem otce za jeho zločiny, vyzve k míru, a bude se tak snažit přispět k ukončení násilí v Kolumbii. O několik let později začal psát knihu Pablo Escobar: Můj otec.

„Můj otec není žádný vzor, který by si zasloužil být následován. Ukázal nám cestu, kterou se jako společnost nikdy nesmíme vydat. Proto jsem chtěl zaznamenat jeho život z mého úhlu pohledu, z pohledu dítěte,“ řekl agentuře AFP. „Nehledě na to, co činil ostatním, ke mně se choval jako vzorný otec. Mám schovanou spoustu dopisů, kde mi radil, co mám v životě dělat, podporoval mě ve vzdělání a chtěl, aby ze mě vyrostl poctivý člověk, který nebude mít s drogami nic společného… Já i máma jsme ho mockrát prosili, aby nechal toho strašlivého násilí, ale všechno bylo marné. Dostal se tam, odkud už nebylo návratu. Viděl jsem to jako kluk na vlastní oči. Mohl jsem být Pablem Escobarem číslo 2, ale raději jsem se stal architektem, designérem a teď i tak trochu spisovatelem.“

Tak šel čas

1977 - Juan Pablo Escobar se narodil v rodině šéfa drogového kartelu v Medellínu.

1993 - Po telefonátu s ním byl jeho otec dopaden a zastřelen. Juan Pablo prchá s matkou a sestrou přes Mosambik do Argentiny.

1995 - Po počáteční nedůvěře úřadů získává argentinské občanství a novou identitu jako Sebastian Marroquin.

2001 - Úspěšně dokončí studium architektury v Buenos Aires.

2005 - Setkává se s filmaři, kteří hodlají natočit dokument o obětech násilí jeho otce a jejich potomcích.

2009 - Premiéra filmu Hříchy mého otce, kde se Sebastian omlouvá příbuzným obětí a vyzývá k ukončení drogové války v Kolumbii.

2014 - Sebastian Marroquin vydává knihu Pablo Escobar: Můj otec.

Pokud máte obavu, že si vaše dítě zahrává s drogami, ověřte si to. Jak na to, zjistíte v galerii!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky