Jiřina: Chtěla jsem udělat milé gesto a vzala maminku k sobě. Teď zažívám peklo!

Prohlédněte si všechny fotografie (9)

Společné soužití s mou 83letou maminkou jsem nevnímala jako velký problém. Je mi pětapadesát, ovdověla jsem, děti se odstěhovaly. Přestěhovala jsem maminku k sobě, abychom nebyly samy. Těšila jsem se na humorné historky z jejího aktivního života, které jsem vždy ráda poslouchala a mohla se u nich popukat smíchy. Když jsme bydlely každá jinde, byla naše setkání veselá a radostná. Maminka byla vždy veselá, obklopená spoustou kamarádek a uměla si užívat života.

V galerii se dozvíte, jak sepsat závěť.

Z kamarádek zůstala jen Karla, ostatní už nežily. Karla svůj byt darovala vnukovi a odešla do vzdáleného domova důchodců. Maminka zůstala sama.

Nápad žít po letech opět se svou maminkou se mi zpočátku jevil jako dobrý. Od společného soužití jsem si slibovala vzájemnou pomoc, společné sdílení života, úctu, respekt a spoustu smíchu tak, jako kdysi. S čím jsem však vůbec nepočítala, bylo chování maminky vůči mě. Neustále mě komandovala, nařizovala, doporučovala. „Vezmi si teplou čepici a šálu, venku je zima. Zapni si ten kabát až ke krku, ať nenastydneš“. Pro klid její duše jsem si nasadila monstrózního kulicha a omotala se šálou, kterou mi upletla. Za dveřmi bytu jsem se z té příšernosti ihned odstrojila, netušila jsem, že mé počínání sleduje oknem.

Po návratu z práce se do mě hned pustila, nadávala mi jako malému dítěti. Oháněla se tím, že je moje matka a má právo mi říkat svůj názor. Pokračovala obligátní větou, že jsem stále její dítě a musím ji poslouchat.

Podobné situace gradovaly. Vytýkala mi, v jakém prášku peru prádlo, za zády mě sledovala kolik prášku do pračky dávám, lamentovala nad použitým množstvím, a proč tak hodně peru, voda je drahá. Ani mé vaření nenechala bez komentářů: „Proč vaříš tak, podívej se někdy na recepty v televizi, tam vaří tak a tak“. Postupně jí vadilo úplně vše, komentovala čas mých příchodů z práce, jak se oblékám, jak si upravuji vlasy… Myslela jsem si, že už nic horšího přijít nemůže a pomalu se začala smiřovat s tím, že je holt věkem taková. To jsem ještě netušila co nastane, když jí představím svého přítele.

Luboš byl také vdovec, seznámila nás kolegyně z práce. Měli jsme toho spoustu společného. Chodili jsme spolu téměř rok, po celou tu dobu jsem sbírala odvahu na to, abych Luboše mamince představila. Seznámení skončilo fiaskem. Maminka odpověděla pouze na pozdrav a celou dobu zamračená mlčela. Když přítel odešel, zeptala jsem se, zda se jí Luboš nelíbí. Spustila na mě zhurta, co jsem si to našla za podvodníka, že je už od pohledu jasné, oč mu jde. „Jde mu jen o náš byt a chalupu, obere tě o vše!“ Nepomohlo ani vysvětlení, že je Luboš vcelku movitý, má vlastní vilu, pěkné auto, že mě má upřímně rád a chce si mě vzít.

 „Cože??? Vzít si tě? Tak to snad nemůžeš myslet ani vážně!“. Pokračovala slušnou sadou výtek, jak se jí chci zbavit a nechat v bytě samotnou bez pomoci. Potom přišlo vydírání a další výčitky. Ať si uvědomím, co vše pro mě v životě udělala a jak se pro mě obětovala. Že nemám žádný rozum a chci naletět prvnímu, kterého potkám. Svou litanii uzavřela striktním: „neexistuje, na vdavky zapomeň, pouze přes mou mrtvolu!“ Vůbec jsem to nepochopila, že to říká zrovna ona, ta, která si vždy dělala co chtěla a nesnášela rady a doporučení druhých. Takové pokrytecké chování jsem nečekala. Proč mě nenechá žít můj život? Proč je takto direktivní a poroučí, co mám dělat? Proč myslí jen na své pohodlí?

Nepomohlo ani vysvětlení, že bychom byli s Lubošem rádi, kdyby bydlela s námi. Ve vilce je místa dost, je tam krásná slunečná zahrada, kde můžeme trávit společné chvilky odpočinku. Spoustu květin v zimní zahradě, které má přece tak ráda a mohla by o ně pečovat. Ujišťovala jsem ji, že se mezi námi nic nezmění.

Vše bylo zbytečné. Nenechala si nic vysvětlit, pořád stála za svým. Nakonec propukla v usilovný pláč a nebyla k utišení. Vytýkala mi, proč ji nutím žít s cizím chlapem pod jednou střechou, že to rovnou skoncuje se životem. Zmocnila se mě úzkost a vztek zároveň. O maminku se chci starat, vím, že bude mou pomoc dříve či později potřebovat, ale Luboše se vzdát nehodlám. Nevím, jak tuto složitou situaci řešit.

Jiřina

Slovo odborníka

Vztah mezi matkou a dcerou je specifický zejména svým velmi silným poutem a potencionální možností velkého vzájemného ovlivnění.

V tomto příběhu se jedná o klasický případ citového vydírání, je zapotřebí si uvědomit, že na tuto situaci musí být dva – ten, který vydírá a ten, kdo se vydírat nechává. Jiřina nenastavila mantinely hned v počátku vzájemného soužití.

Akceptování dceřiných nových spojení může být pro matku náročným procesem, stejně tak, jako tomu bylo v období adolescence a dospívání. Matka Jiřiny vnímá Luboše jako narušitele, který ji dceru chce odvést. Senioři se s novými situacemi vyrovnávají o to hůře.

I v tomto životním období se střetává identita matky a dcery. Matka vidí dceru stále jako malou holčičku. Matka vyžaduje lásku, porozumění a respekt od dítěte, které přivedla na svět a dcera očekává totéž od ženy, která jí dala život.

Jiřina by se měla naučit asertivnímu chování, svým nevyhraněným jednáním umožňuje své matce ovládat ji. Společné soužití matky s dospělou dcerou je samo o sobě složité, v tomto případě už byla překročena zdravá míra kontaktu obou.

Jiřina by si měla jít za svým a nenechat se citově vydírat. Stát si pevně za svým a přitom zachovat matce přízeň, ponechat jí pocit bezpečí a opory.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky