Existuje pár fint, díky kterým budete v očích muže dokonalá. Nahlédněte do galerie a připomeňte si je!

Rád bych se svěřil s trápením, které mi způsobila žena. Musel jsem naše manželství dát na čas k ledu, protože to, co provedla, nemá obdoby. Nejde jen o ostudu ve vesnici, ponížení mě jako obecního zastupitele, ale i zradu vůči člověku, který ji měl upřímně rád. Jmenuji se Honza, je mi 44 let a myslel jsem, že už mě život nemůže ničím překvapit.

Tvé přání je mi rozkazem

Náš příběh se začal psát zhruba před pětadvaceti lety. Přijel jsem s vojenským útvarem do zdejšího města a při večerní obhlídce mi padla do oka Lenka. Byla neobyčejně krásná, štíhlá, pihovatá, zábavná. Je to jako vyprávění z červené knihovny, ale vzali jsme se a měli čtyři děti. Postavili jsme si dům ve vesnici za městem a všechno vypadalo téměř pohádkově. Byla dokonalá, při starosti o děti a dům si našla práci jako poštovní doručovatelka a od rána do večera byla v jednom kole. Ani tak ale neztratila nic ze svého půvabu. Upřímně a hluboce jsem ji miloval a obdivoval. Když přišla s nápadem, že by si ráda zařídila skromné kočičí depozito, nic jsem nenamítal a z pozice obecního zastupitele jí ušlapal cestičku skrz úřední bludiště, aby mohla svůj malý sen uskutečnit co nejdříve.

Zase ti psi

O půl roku později už se nám po domě i po dvorku proháněly desítky koťat a dospělých koček. Neudělal jsem tři kroky, abych málem nešlápl na chlupatou kouli. I když nejsem jejich milovník, po čase mi přirostly k srdci. Československého ovčáka, kterého jsem si pořídil před osmi lety, jsem od nich ale držel dál. Pracoval jsem jako učitel na místní základní škole a ve svém volnu věnoval všechnu energii obci. Jako zastupitel jsem si nesmírně vážil důvěry, kterou do mě občané opakovaně vkládají. Snažil jsem se ze všech sil, aby nad vesnicí vládla pohoda a spokojenost. Jako morová rána ale přišla zpráva, že se rozmáhá nešvar trávení psů. Už jednou jsme s tím před lety bojovali a doufal jsem, že už se to nikdy nevrátí. Bohužel!

Pachateli v patách

Doma jsem se ženou téma pravidelně probíral a ona mi trpělivě přitakávala. "Jak může někdo ublížit němé tváři? Vezmi si našeho Barona. Vždyť je to jako člen rodiny." Každý den jsem se se svými kolegy pokoušel vymyslet způsob, jak šíření otrav zabránit a načapat pachatele. Mezitím mrtvých nebo zmrzačených zvířat přibývalo a situace ve vesnici se vyostřovala. Nezbývalo nám moc prostoru pro experimenty, a tak přišel na řadu radikální řez. Prohlásil jsem, že ten, kdo bude usvědčen, bude hnán před soud a budou z něj vymáhány peníze za veterinární péči, psychickou újmu ze smrti zvířete i ušlý zisk kvůli ztrátě chovných psů. Myslel jsem, že to byly nejhorší dny mého života, ale skutečné peklo na mě teprve čekalo.

Zub za zub

Usvědčili totiž mou ženu Lenku. Jako doručovatelka objela každý den celou vesnici a psům pravidelně nosila jedovaté pamlsky, které jim velice nenápadně podstrkovala skrz plot. Vrazil jsem do domu a měl jednu jedinou otázku: "Proč?" Seděla na pohovce v obležení několika koček a nezúčastněně pokrčila rameny. Vzteky jsem k ní přišel, chytl ji za zápěstí a přinutil vstát. Druhou rukou jsem jí sevřel v dlani tváře a znovu a mnohem důrazněji se zeptal. "Už mě štvalo, jak má každej psa a na kočky hází špínu a nechali by je na vesnici žít vlastním životem bez lásky a pozornosti. Aspoň se lidi probudí!" Strčil jsem do ní a odhodil ji zpátky na gauč.

Druhý den jsem jí na úřadě spočítal, kolik bude třeba zaplatit a zavolal policii za podezření na týrání zvířat. Ve vesnici mě obchází ostuda a opovržení, žena je ve vazbě s dluhem přes 800 000 korun a náš život je v troskách.