Eva: Nadbíhá mi kolega. Vidím v jeho chování psychopatické rysy, jistá si nejsem

Ilustrační foto
Ilustrační foto
Zdroj: Shutterstock
Ilustrační foto

Už nevím, co mám s tím dotěrným kolegou dělat! Sotva nastoupil do naší firmy, už se na mě zaměřil. Začalo to nenápadně a já jeho dvoření nepřikládala žádný význam.

Ze začátku mi ty lichotky dělaly dobře, šimraly mou ženskou ješitnost. Opětovala jsem je úsměvem, občas něco prohodila, ale tak, aby si to nevykládal jako výzvu k nějakému pokračování.

Pak se na mém pracovním stole začaly objevovat květiny. Napřed mi to připadalo jako milá pozornost. Jenže on mi je začal nosit pravidelně, dvakrát týdně! První kytka ještě ani nestačila zvadnout, a už byla na stole druhá… To už jsem mu řekla, že to přehání. Že mám kytky sice ráda, ale co je moc, je moc. V očích mu tak nějak divně zajiskřilo. „A na kávu bys se mnou nezašla?“ Pozvání jsem odmítla. Mám přítele, což jsem mu taky řekla, ale on mi na to rádoby vtipně odpověděl, že to přece není žádná tělesná vada.

Dotíral, vždyť prý o nic nejde. Zajít si s jiným mužem na kávu a trochu si popovídat není žádný hřích. Však už zaznamenal, že s jinými kolegy si klidně zajdu i na pivo.

„To ano,“ řekla jsem, „ale to jsou kamarádi a nenosí mi kytky.“

A on, že ani na kytce není nic špatného. Je to výraz úcty. A pořád se na mě tak divně koukal. Bylo mi to nepříjemné, ale nechtěla jsem dělat problémy.

A pak jsem ho vždycky – úplně náhodou – někde potkala. Jako by číhal, kdy skončím s prací a půjdu domů. „Jé, to je náhoda,“ zubil se na zastávce autobusu. „Dneska máme stejnou cestu.“

A těch „stejných cest“ přibývalo. Už mi to lezlo na nervy, tak jsem mu mezi čtyřma očima řekla, aby mě už nechal na pokoji. Že je mi to nepříjemné. A on nasadil tak ublížený výraz! Vždyť nic nechce, k ničemu mě už nenutí, kytky mi už nenosí. A to, že máme náhodou stejnou cestu? Snad v tom nehledám něco jiného. Přece si nemyslím, že by byl nějaký stalker! Jenže já už si to začínám myslet. A teď, když jsem si v novinách přečetla, jak spolužák brutálně zavraždil svou spolužačku jen proto, že ho nechtěla… Proto, aby ji neměl nikdo jiný, když ji nemůže mít on…

Nemůže se mi to taky stát? Možná slyším trávu růst, ale já se toho člověka začínám opravdu bát! 

Eva, Ústí nad Labem

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky