Veterinář byl dříve schopný praštit psem o zem, dnes jde o terapeutická zvířata

Ilustrační foto
Ilustrační foto
Zdroj: Shutterstock
Ilustrační foto

Adama Renteria propustili z armády po letech služby v Kuvajtu a Iráku. Do té doby rozhodný voják se vrátil do rodné Kalifornie jako troska, neschopná jakékoliv komunikace s rodinou či přáteli (dokonce i s vlastním synem) a trpící posttraumatickou stresovou poruchou, Adam nemohl spát, upadal do deprese, napadal členy své rodiny. Zpátky do života ho nečekaně vrátil pes, kterého se do té doby každý bál!  

Adam Renterio není sám. Jen USA hlásí 300 000 podobně postižených válečných veteránů. K návratu do běžného života jim dnes pomáhají zvířata prostřednictvím nejrůznějších terapeutických programů, které se jeví úspěšnější než samotná, byť sebekvalifi kovanější psychoterapie. Jedním z programů je tzv. Pets for Vets, kdy odborníci vybírají vojákům po návratu z války psa speciálně „na míru“ jeho potřebám ze široké základny zvířat v útulcích a dalších záchytných zařízeních. Často jde o psy týrané a k člověku nedůvěřivé, kteří jsou na tom psychicky podobně jako zlomení veteráni. I z toho důvodu prý mezi oběma většinou vznikne okamžité a nerozbitné pouto. „Pes instinktivně ví, jak pomáhat svému veteránovi,“ říká známý biolog a behaviorista Ken Ramirez.

Pes byl nakonec tím, kdo vrátil do života i Adama Renteria. „Rakkasan si myslí to, co si myslím já, vidí to, co já a cítí to, co já,“ prohlásil po roce společného soužití. „Máme společný tlukot srdce, společný dech, sdílíme naše smysly. On není můj pes, je mojí částí. Naše pouto je hluboké a nepopsatelné. Jsme jedna duše, jedna osobnost…“

Pryč jsou doby, kdy Adamovi nepomáhaly žádné terapie, trpěl záchvaty deprese a následně zuřivosti, panickým strachem z jakýchkoliv zvuků, které mu připomínaly válečnou zónu.

Jeho zoufalá matka hledala nové a nové cesty, jak synovi pomoci, až narazila na organizaci Pets for Vets. Obrátila se na ni s tím, že její Adam chce „toho největšího, nejhoršího a nejméně zvladatelného psa, jakého lze vůbec najít“. Požadavkům odpovídal právě Rakkasan – pes rasy korejský jindo, charakterizované značnou dominancí a nezkrotnou povahou, kterého v útulku obcházeli velkým obloukem. „Hned první noc spal se mnou v posteli,“ popsal Adam. „Položil jsem na něj ruku a poprvé po mnoha letech nočních můr a děsů, prochozených a propocených nocí jsem spal v kuse osm hodin…“

Léky jsou zbytečné

Terapeutické účinky zvířat uznával už Sigmund Freud a jeho teorii rozvinul v 60. a 70. letech minulého století Boris Levinson. Dnes jsou zvířata nejen stále častějšími společníky v běžném životě, ale najdete je i v nemocnicích a sociálních zařízeních. Bývají dokonce „indikována“ při různých zdravotních problémech.

Kateřina Štěpová, koordinátorka dobrovolnického centra Lékořice v pražské Thomayerově nemocnici tvrdí, že benefity vzájemného vztahu člověka a zvířete jsou stále nedoceněné. „Ukazuje se, že návštěva zvířete není jen pouhým rozptýlením, ale má velký léčebný vliv na pacienta. Řada studií potvrzuje znatelné snížení subjektivně vnímané bolesti i hladiny stresu. Zažili jsme pacienty, kteří s nikým nepromluvili, pohrouženi do svých obav a smutků. V kontaktu se zvířetem najednou roztáli a začali komunikovat.“

Její slova potvrzuje i ing. Helena Chaloupková, Ph. D., z Fakulty agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů České zemědělské univerzity v Praze. Zabývá se etologií zvířat a mimo jiné učí studenty oboru Zoorehabilitace a asistenční aktivity se zvířaty. „Komunikace mezi člověkem a zvířaty vůbec, ať už jde třeba o koně, psa či kočku, je neskutečně intenzivní,“ říká. „Myslíme si, že zvíře daleko lépe vnímá člověka, než člověk zvíře. Mnozí z nás dokážou číst, co si pes myslí, ale oni nás mají přečtené mnohem dokonaleji, než my je.“

Na zvířata coby „terapeuty“ nedá dopustit ani Milena Michalíková, osvícená maminka dvou autistických synů. „Žádné léky neberou, zvládáme to se zvířaty,“ prohlašuje. „Už odmala je učím hladit všechno živé, často jezdíme do zoologických zahrad. Mám za to, že v blízkosti jakýchkoliv zvířat se děti zklidní. Kluci milují canisterapii a celkově mají ke zvířatům hezký vztah, nijak se jich nebojí…“

Nejlepší imunoterapie

Samostatnou kapitolu vědeckých výzkumů představuje vztah zvířat a dětí. I zde jsou v poslední době přehodnocována mnohá fakta.

Ještě v 90. letech byli mnozí odborníci přesvědčeni, že přítomnost zvířete v domě souvisí se vznikem dětských alergií. Nedávný výzkum, publikovaný v Journal of Allergy and Clinical Immunology, dokazuje pravý opak – pes či kočka v domácnosti snižují až o 30 % pravděpodobnost, že se u dítěte projeví alergie.

Jako bonus budiž skutečnost, že díky soužití se zvířaty si děti vypěstují i silnější imunitní systém. MVDr. Marty Becker, jenž se proslavil jako host televizního pořadu Good Morning America, prohlásil: „Děti, které vyrůstají na farmách či v přítomnosti domácích zvířat, nemají alergie. Zvířecí srst a sliny, to je nejlepší přirozená imunoterapie.“

Odborný časopis Pediatrics zase poukázal na zajímavé zjištění – děti narozené v rodinách se psy mají v prvním roce života méně dýchacích a ušních infekcí než jejich vrstevníci. Odborníci přes lidské duše pak jednoznačně dávají do souvislosti pozitivní roli zvířat při budování přirozeného sebevědomí a sociálního postavení. Děti s domácími mazlíčky podle nich zažívají méně stresu, úzkosti a je u nich výrazně menší pravděpodobnost vzniku emocionálních a behaviorálních poruch. 

POHLED ODBORNÍKA: 

Rozhovor s MVDr. Luďkem Humlem z Veterinární kliniky Panda

Zvířata stále častěji suplují naše partnery, děti, přátele… Vnímáte i vy v ordinaci hloubku těchto vztahů?

Je jednoznačné, že se v naší společnosti výrazně prohloubil vztah mezi chovatelem a jeho zvířetem. I když to zní jako fráze, lze říci, že se v mnoha domácnostech chovaná zvířata stávají členy rodiny s veškerou péčí a pozorností. Chovatelé v případě potřeby bývají příznivě nakloněni i vyšším finančním výdajům nejen na preventivní či léčebná opatření, ale i výdajům týkajícím se důstojného rozloučení se zvířetem. Samozřejmě míra intenzity citové vazby je individuální, ale je asi jedno, zda jde o psa, kočku nebo třeba králíka. 

Do jaké míry musí být dnes veterinář i „humánní psycholog“, pracující i s majitelem emočně navázaným na zvířecího pacienta?

Není možné přistupovat ke zvířeti a ignorovat majitele. Právě jejich úzká citová vazba zavazuje veterináře, aby veškeré procedury s majitelem konzultoval a seznámil ho se záměrem léčby. Mnozí chovatelé nesou těžce a osobně zákroky prováděné na jejich zvířatech a často je potřeba i je psychicky podpořit. Někteří vám potom i za sebe poděkují, že máte hezký přístup nejen ke zvířatům, ale i k lidem. 

Jaký vliv má podle vás soužití se zvířetem na psychiku člověka?

Toto je asi spíše otázka pro humánního psychologa, jak přítomnost zvířete a jeho láska k chovateli pozitivně ovlivňuje jeho samého. Za sebe však mohu říct, že je hezké setkávat se s dětmi, co pravidelně chodí se svým morčátkem na stříhání drápků, je však také dojemné až smutné, když vám staří lidé vyprávějí, jak své zvíře potřebují.

Nutnost věnovat jim péči a chodit s nimi na procházky bývá silnou motivací k pohybu a aktivitě a mívají obavu, že pokud o své zvíře přijdou, už nebudou mít žádný důvod k radosti. Avšak na druhou stranu obava, jaký by byl osud zvířete po skonu majitele, bývá důvodem, proč si staří lidé již nechtějí nové zvíře pořizovat.

Před pětadvaceti lety jsem zažila veterináře, který praštil o zem pudlem, protože nechtěl v klidu stát při očkování. Doprovázela ho starší paní, pro niž byl ten pes vším. Dnes už by se zřejmě podobný případ nestal. Vnímáte, že zvířecí pacienti přestávají být „pouhými“ zvířaty, že veterinární lékaři přistupují ke svým pacientům s podobnou citlivostí a empatií jako jejich humánní kolegové?

Takový případ by se už asi opravdu nestal. Pokud by se veterinář takto zachoval, v době internetu a médií lačných po skandálech by to pravděpodobně znamenalo jeho profesní sebevraždu. Dneska už veterinář není tou nedotknutelnou autoritou, na kterou se čekalo hodiny v přeplněné čekárně a chovatelé byli vděční, že se na jejich zvíře vůbec podíval. Profese veterináře je silně konkurenční a citlivý přístup a vzájemná komunikace jsou základem spolupráce a důvěry mezi veterinářem a chovatelem. I proto nám někteří chovatelé občas vysloví uznání, že se ke svým pacientům chováme lépe než humánní lékaři k lidem.

Autor: Judita Bednářová

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky