Těhotenství bylo bezproblémové, porod proběhl lehce a domů jsme si přinesli krásného kluka, Zdeněčka. Miloval jsem ho nade všechno na světě, zato manželství začalo pokulhávat. Zdena byla nevrlá, nic nestíhala. Snažil jsem se jí pomáhat, seč mi síly stačily, ale všechno bylo málo. Z našeho vztahu se vytratila láska i intimita. Přičítal jsem to Zdenině nervozitě a doufal, že až klouček povyroste, všechno se zase spraví. Když byly Zdeněčkovi dva roky, dostal těžkou meningitidu a přes veškerou péči lékařů umřel. Zpráva o jeho smrti bylo to nejhorší, co mě dosud potkalo. Byl jsem zoufalý. Zdena taky, ale ani společné utrpení nás nedokázalo spojit. Plakali jsme o samotě, ani na pohřbu mi Zdena nedovolila, abych ji vzal za ruku. Prudce se odtáhla a přivinula se ke své matce.

Začal jsem svůj žal utápět v alkoholu, i když mi bylo jasné, že je to jen chvilková úleva, chvilkové zapomnění. Pít začala i Zdena. Potřebovali jsme odbornou pomoc, vyhledat psychologa, ale ani jeden z nás to nevyslovil nahlas. Po smrti dítěte jsme se ještě víc uzavřeli do sebe, Zdena se z ložnice přestěhovala do obýváku a většinu času trávila se svou matkou.

Začínal jsem mít pocit, že mě nenávidí, jako bych za smrt našeho dítěte mohl já. Ale to nejhorší mě ještě čekalo.

Jednou večer jsem si prohlížel synkovy fotky. Úplně jsem se pohroužil do těch krásných časů, takže jsem ani nezaznamenal, že přišla Zdena. Vrátila se od matky. Dívala se na mě jako na nějaký odporný hmyz. „Nevím, proč tady tak truchlíš. Zdeněk stejně nebyl tvůj! Měla jsem ho s někým jiným, protože ty jsi byl jako chlap k ničemu!“

Nevěřícně jsem na ni zíral. „Ty mi chceš ublížit? Proč?“ Pokrčila rameny. „Říkám jen pravdu, nic víc.“ A pak si sbalila věci a se slovy: „Já už v tomhle bytě nemůžu žít!“ odešla k matce. Ani od té jsem se nedozvěděl pravdu. Vlastně ani nevím, zda ji chci znát. Umřelo dítě, které jsem miloval. Ale pořád nechápu, proč mi to Zdena vůbec řekla. Chtěla mě ranit? Pomstít se mi? Za co? Marně o tom přemýšlím.

Vladimír, Choceň

NÁZOR PSYCHOLOGA

PhDr. Petr Šmolka: psmolka@volny.cz

Bezmála deset let čekání a marných pokusů o otěhotnění by dokázalo negativně poznamenat i jinak velice harmonický vztah. Když se pak konečně zadaří a dítě přijde na svět, mohou se nakumulovaná únava a opakované zážitky zklamání paradoxně promítnout do vztahu jako cosi, co nám tu radost pokazí. Synova tragická smrt přišla příliš záhy. Bez ní by se do vztahu možná mohla intimita postupně navracet, po ní však už zbylo pouze několik nešťastných lidí s pocitem fatálního zmaru. Každý z nich by potřeboval oporu a pomoc, navzájem ale neměli sílu si ji poskytovat. U velkých tragédií neplatí vždycky, že se jimi zasažení dokáží spojit a společně jim čelit. Možná i proto se před časem rozhodla jedna maminka se stejnou zkušeností založit podpůrnou skupinu pod názvem „dlouhá cesta“ (www.dlouhacesta.cz).

Připravila Tereza Lokajíčková a Dagmar Morenová