Po porodu vás nečeká jen radost, ale spousta stresu, beznaděje a úřadování. Inspirujte se v galerii.
Šok
Až po pěti měsících jsem na preventivním vyšetření u gynekologa zjistila, že jsem těhotná. Suše mi oznámil, že na potrat už je pozdě. Byla jsem zmatená, za celou dobu jsem totiž nepocítila pnutí v břiše ani netrpěla nevolnostmi. Nemohla jsem vypozorovat, že jsem v očekávání. Držela jsem se zpátky, ale v hlavě se mi rojily myšlenky, jak se dítěte sama zbavím. Chtěla jsem skákat na břicho a bít do něj, dokud ten nezvaný parazit ve mně nezemře. Nedokázala jsem si život s dítětem představit.
Pomoc v nouzi
Jediný, s kým jsem o tom mohla mluvit, byl můj blízký kamarád. Pustila jsem ho do svého světa, byl to gay a netrpěl vůči mně zbytečnými předsudky. Teď mě ale dokola přemlouval, abych změnila své rozhodnutí a dítě si nechala. Dostával se na tenký led, ale neobměkčil mě. Byl na odchodu a prohodil osudná slova, která mě přivedla na lišácký plán. "Co já bych za dítě dal." Popadl mě hysterický záchvat, ale čím víc se blížil termín porodu, tím jasnější byl můj plán.
Radost druhým
Bylo to snadné. Porodila jsem, vyplnila papíry a kamaráda uvedla jako biologického otce. U soudu jsme zahráli divadlo a dítě svěřili do péče jemu. Já jsem se zbavila nesnesitelného závazku, on získal to, co by pro něj bylo téměř nedosažitelné. Vychovává ho se svým přítelem. Jsou to už tři roky. Má všechno, ale není rozmazlené. Bez diskuze se podělí o hračky i sladkosti, ví, co se sluší. Nechápu ty věčné kritiky, že by lidé stejného pohlaví neměli mít děti, protože to ovlivní dětský úsudek a mentální vývoj. Já svého rozhodnutí nelituji, vím, že jsem dala dítě do dobrých rukou.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
