Ladislava: Proč jen první snacha zemřela! Druhá mě nesnáší a chce mi vzít vnuky

Soupeřit se snachou k ničemu nevede.
Soupeřit se snachou k ničemu nevede.
Zdroj: www.shutterstock.com
Soupeřit se snachou k ničemu nevede.

Moje první snacha Dita zemřela na rakovinu. Bylo jí pětatřicet. Měla jsem ji ráda jako vlastní dceru a velmi těžce jsem se vyrovnávala s její ztrátou.

Soužití s některými lidmi může být opravdu náročné, jak na to, najdete v galerii.

Zbyla po ní dvě vnoučata, děti, které měla s mým synem Alešem. O mámu přišly ve věku sedm a pět let. Bylo mi jasné, že syn nemůže zůstat na výchovu dětí dlouho sám, že si časem najde ženu a pro děti náhradní mámu.

Ovšem na můj vkus si ji našel snad až příliš brzy.

Od Ditiny smrti uplynul sotva rok a půl, a syn mi oznámil, že se bude ženit. Zprávu jsem přijala se smíšenými pocity.

Jistě, syn potřebuje ženu a děti mámu, ale proč mě se svou budoucí ženou neseznámil dřív Takže jsem Josefínu poznala až na svatbě. Pravý opak milé, skromné a přátelské Dity. Už při prvním setkání jsme si nebyly sympatické, ale přičítala jsem to poněkud turbulentní svatební atmosféře (Josefína si pozvala asi tak 50 hostů, zatímco Aleš jen rodinu a nejbližší přátele). Připadala mi chladná a odtažitá a srdce se mi sevřelo při pomyšlení, že se tak bude chovat i k mým vnoučatům.

Tohle podezření se naštěstí nesplnilo, na děti je hodná a záhy se s nimi skamarádila, ovšem ke mně se chová i nadále odměřeně. Snaží se, aby se má vnoučata stala více vnoučaty jejích rodičů. Přiznávám, že Josefína má fajn rodiče, rozumím si s nimi víc než s ní. Pořádají pro děti výlety, soutěže, různé zábavné hry. Problém je v tom, že si Josefína nepřeje, abych se těchto rodinných aktivit zúčastnila!

Vždycky si najde nějakou výmluvu. Jakmile přijdu s nějakým nápadem, zdvořile mi oznámí, že už mají jiný program, samozřejmě naplánovaný s patřičným předstihem.

Pokud se mi někdy podaří pozvat všechny na oběd, Josefína se jídla sotva dotkne. Je v něm moc tuku, prohlašuje. Když uvařím něco dietního, posteskne si, že je chutí mdlé. Už se po ní opičí i moje vnoučata. „Babička Hanka (to je matka Josefíny) vaří líp, babi. A Fínka (Josefína) taky,“ remcají. Dříve se olizovaly až za ušima!

Josefína má výhrady ke všemu. Že bych neměla dětem kupovat dárky, prý si je tím kupuji. Zkrátka – ničím se jí nezavděčím, všechno dělám špatně, a tak pozvolna ztrácím vnoučata i syna.

Ladislava, Písek

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Životní osudy „náhradníků“ po zemřelých nebývají jen záviděníhodné. Je jistě věcí diskuse, zda půldruhého roku od úmrtí první ženy je přiměřený časový odstup; zcela jistě však není šťastné, že se Ladislava s Josefínou poznaly až na svatbě.

Josefína zřejmě obstála dobře jak v roli nové partnerky, tak i náhradní matky. Děti navíc získaly další fajn prarodiče. Pouze paní Ladislava se cítí být kapku na vedlejší koleji. A tak má potřebu srovnávat nesrovnatelné.

Přinejmenším toho půldruhého roku měla postavení dosti výsadní. Možná ještě déle – první snacha se jistě nějakou dobu se svou nemocí potýkala a babička byla tou, k níž se děti zákonitě přimknuly. Je především na ní, zda přijme daný stav věcí, nebo zda bude s rodinou nové snachy soupeřit. Obávám se, že nemá moc na vybranou. Podobná soupeření nemívají vítězů, nejvíce jimi trpí ti nejzranitelnější. Tedy děti.

Lepší volbou je umění nabízet, ale nevymáhat. Od společného oběda, přes nedělní víkend, třeba až po pár dní dovolené s dětmi.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky