Ten blbec se netajil vůbec s ničím, ani zprávy nesmazal …

Asi před půl rokem jsem zjistila, že Honza někoho má. Nebýt náhodné cesty kolem firmy, kde manžel pracuje, asi bych žila v nevědomí ještě dlouho. Vedle sídla firmy se otevřel nový kosmetický salon, na který jsem dostala výborné reference. Tak jsem si říkala, že až budu mít zkrášlovací proceduru za sebou, pozvu Honzu na oběd. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem se šla směrem k firmě a vidím Honzu a vedle něj atraktivní mladá žena. Zcela nepozorovaně jsem mohla jejich počínání pozorovat. Nenápadné doteky, ty dlouhé a upřené pohledy, které na sebe vrhali. Byli do sebe tak zahledění, že kolem mě prošli bez povšimnutí. Stála jsem tam v němém úžasu a hlavou mi začaly probíhat myšlenky. Začala jsem si spojovat událostí posledního půl roku. Poslední dobou nebýval Honza moc doma, vymlouval se na hodně práce, častěji než dříve vyjížděl na služební cesty, skoro každodenní přesčasy. Když mu přišla sms zpráva choval se podezřele, s mobilem trávil spoustu času a měl jej pořád u sebe. Ten den jsem se odhodlala a udělala jsem něco, za co na sebe nejsem moc pyšná, ale … Důvěřuj, ale prověřuj. V noci jsem mu vzala potají mobil a podívala se na výpis posledních hovorů a zprávy. To jsem si přečetla, bylo zničující. Sevřelo se mi hrdlo, nemohla jsem se nadechnout. „Lásko, tak moc mi chybíš, těším se na zítřek. Uděláme si pěkné odpoledne. Moc se těším, až se budeme spolu zase milovat. Vše je s tebou tak krásné …“ Ten blbec se ani nenamáhal zprávy smazat!

Byla jsem zoufalá, chtěla jsem ho zabít!

Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem, co mám dělat dál. Zmocnil se mě vztek a nenávist. Chtěla jsem ho vyhodit z domu, zfackovat ho. Celou noc jsem nespala, myslela jsem na to, kde jsem udělala chybu, začala se sebeobviňovat. Co bude dál? Mám se s ním rozvést? Jak to vysvětlíme dětem? Co bude s mým životem dál? Racionálně jsem myslet nemohla, nešlo to. Věděla jsem pouze to, že jako masérka na volné noze sebe a děti sama neuživím.

Upřímnost nade vše!

Ráno moudřejšího večera. Děti jsem poslala s manžele do školy s výmluvou nevolnosti. Potřebovala jsem čas sama pro sebe a promyslet, co bude dál. Přemítala jsem si možné scénáře, jak tato situace může dopadnout, když v tom zazvonil domovní zvonek. Byla tam moje starší sestra Eva. Manžel jí volal s tím, že mi není dobře, přišla se mě zeptat, zda jsem v pořádku a zda něco nepotřebuji. Rozplakal jsem se a padla jí kolem ramen. „Co se stalo?“. Pověděla jsem detailně událostí včerejšího dne. Začala jsem nadávat a osočovat Honzu ze všeho. „Evi, proč zrovna já? Vždyť já dělám, co mu na očích vidím, neodporuji v ničem, nehádám se, vařím mu jeho oblíbená jídla, jsem doma vždy, když přijde, dělám programy na společné víkendy, jsem mu vždy po vůli, když on má zrovna chuť …, a on udělá tohle???“ Eva se na mě dlouze podívala, a spustila: „Podívej, Ireno, Honza je sice pěkný syčák, ale zamysli se upřímně nad tím, co ho k nevěře vedlo, proč to vlastně udělal?“ Nechápala jsem, co tím chce ségra říct, je snad na jeho straně, jsem snad já ta špatná? Eva si se mnou otevřeně a upřímně promluvila, to, co viděla ona, mne zcela unikalo. „Podívej, co vše pro něj děláš, neustále mu skáčeš za zadkem, podstrojuješ mu. Nemůže se bez tebe ani nadechnout, jít ven s kamarády, všechny víkendy taháš celou rodinu všude možně. Nemá svůj čas pro sebe a ani prostor …“ Eva mě nešetřila a pokračovala „Kdy jsi Honzu naposledy za něco pochválila? Když chce jít s kamarády na pivo, začneš ho citově vydírat, že je sobec, že není doma s rodinou, že ho děti potřebují“. Eva se mi omluvila, že jí to moc mrzí, nechtěla na mě tak vyjet, ale že naše soužití pozoruje už dlouho, nechtěla se nám sice do manželství plést, ale když přišlo tohle … Eva vše uzavřela větou, že se k Honzovi chovám jako k dítěti a ne jako k partnerovi. ONA mu dává najevo jeho mužství, bere ho jako muže, dává mu pocit sebevědomí.

Přestala jsem podstrojovat, vařit teplé večeře …

Eva mě sice naštvala, ale kriticky jsem si uvědomila, že má bohužel pravdu. Honzu jsem dusila tím, jak jsem ho pořád svazovala a poutala k sobě a dětem. Jako hlava rodiny o ničem nemohl rozhodovat, vše jsem měla v režii já. Vše jsem organizovala sama, o všem za všechny rozhodovala také já. Pokud s čímkoliv přišel, udělal pěkné gesto, akorát jsem ho peskovala, vždy našla jen chyby, nikdy nic pozitivního, za nic jsem ho nechválila. Upírala jsem mu právo na čas, který by mohl mít sám pro sebe. Uvědomila jsem si také to, že ho mám vlastně moc ráda, že ho stále miluji a nechci o něj přijít.

Začala jsem u sebe. Dva večery v týdnu jsem si vyhradila sama a začala chodit na kurz tvůrčího psaní. Honzovi jsem nabídla, zda nechce zajít s kamarádem na jeho oblíbený tenis. Přestala jsem mu poskakovat za zadkem, kontrolovat každý jeho krok, co si ráno obleče do práce. Přestala jsem také vařit teplé večeře. Požádala jsem Honzu, ať letošní dovolenou naplánuje on. Nemohl asi uvěřit sám tomu, co jsem řekla a jak jsem se za těch pár dnů změnila. Ale byla to pro něj si příjemná změna, když nic nenamítal.

Za tu životní zkušenost jsem ráda

Myslím, že jsem se vzpamatovala doslova na poslední chvíli. Jsou to malé změny, ale neustále na sobě pracuji a přemýšlím, dříve, než něco ve své horlivosti udělám. Nechávám volný prostor nejen manželovi, ale i dětem. Sama sebe jsem si začala vážit víc, jsem spokojenější a sebevědomější. Volný čas trávím sama se sebou, chodím pravidelně ke kadeřnici, na kosmetiku, relaxuji v sauně, cvičím jógu. Honza mě nepoznává, ale já mu důvod mé změny neprozradím, alespoň teď ne, nenastal ještě ten pravý čas. Nejistý začal být Honza. Chodí domů včas, mobil nechává ležet bez povšimnutí na stole, noční zprávy také přestaly. Je jiný. Dokonce mi po mnoha letech koupil jen tak kytici mých oblíbených žlutých růží. Nevím sice, co bude dál a jak náš vztah nakonec dopadne, ale za životní lekci jsem nakonec vlastně ráda.