Padesátiny jsou v životě ženy důležitým mezníkem a důvodem pro rekapitulaci. V galerii najdete tipy, co stihnout do svých padesátých narozenin.

Naděje

Z platu účetní a správce sítě se dá vyžít, ale není to na exotické dovolené, nákupy v luxusním butiku ani romantické večeře dvakrát do týdne. Z každého platu jsme si tedy odložili pár stovek na sázky a tajně doufali, že se na nás konečně usměje štěstí, užijeme si a odložíme dětem něco málo pro vstup do života. Po večerech jsme sledovali výsledky a zmuchlané sázenky házeli jednu za druhou do koše. Pomalu jsem začala ztrácet naději, že bychom vyhráli třeba jen dvacet tisíc.

Štěstí

Na ten večer nikdy nezapomenu. Milan seděl u televize a v ruce svíral lístek se vsazenými čísly, já myla v kuchyni nádobí. Většinou losování komentoval opakovaným "vedle", ale teď nic. Zvedl se z gauče, opřel se o futra a řekl, že jsme trefili osm čísel z osmi. "Tak kolik? Kolik tam bylo?" Vyhráli jsme pohádkových sedmnáct milionů, bylo to jako sen. Koupili jsme si, odložili po stejné částce dětem, jeli jsme na dovolenou, splatili jsme posledních třista tisíc hypotéky. Pořád nám ale zbývala spousta peněz. Co s nimi? Bylo nám stejně 52 let a dosavadní život jsme obětovali práci a dětem.

Sen

Po vášnivé debatě jsme došli k závěru, že Milan se pokusí se svým zaměstnavatelem o externí spolupráci a já dám výpověď a budeme si užívat život naplno. Šéf nebyl nadšený, byla jsem tahoun celého oddělení, ale nezmohl nic. Doma jsme začali spřádat plány na daleké cesty. Celý život jsem toužila prozkoumat Čínu a jihovýchodní Asii, ale se třemi dětmi na krku jsem si o tom mohla nechat jenom zdát. Teď se konečně můj sen stával skutečností. Vyrazili jsme a tři měsíce o sobě nedali vědět. Bylo to perfektní. Zažili jsme ruch velkoměst, tíhu krvavé historie, poznali jsme téměř neprostupnou džungli, koupali se se slony, řádili ve vlnách. Dřív jsem se z dovolené vracela se slzami v očích, protože jsem věděla, že jedu zpátky k povinnostem a rutině. Ale teď jsem otevírala dveře bytu plná dojmů a s vědomím, že za pár týdnů vyrážíme znovu.

Zklamání

O byt se děti staraly vzorně, jen kocour trochu přibral a dvě kytky mlely z posledního. Největší překvapení na mě ale čekalo ve schránce. Dopisy s barevnými pruhy se k nám valily několik týdnů a já se nestačila divit. Dluhy, které Milan nadělal, se najednou ozvaly. Ze začátku jsem si z toho nic nedělala, byly jsme ve vatě. Ale časem nám začaly přerůstat přes hlavu. Měli jsme naditá bankovní konta a před bytem exekutory. Pod tíhou výhružek a obav ze soudu, stíhání a let strávenými za mřížemi jsme ukrajovali z naší výhry. Po půl roce vyplácení jsme se dívali na dno peněženek a manželství viselo na vlásku. Na svou obranu ale musím říct, že před třiceti lety nebylo sepisování předmanželské smlouvy běžné. Co je mé, to je i tvé. Koho napadne, že to není myšleno jen v dobrém?

Dno

Podala jsem žádost o rozvod, zatnula zuby a šla prosit o práci ke svému zaměstnavateli. Když jsem před rokem odcházela, nebrala jsem si servítky, vytáhla všechny kostlivce a nenechala na nikom nit suchou. Proč taky? Věděla jsem, že se nevrátím. Nečekala jsem, že mě bude vítat s otevřenou náručí, ale on se na mě sotva podíval a v pár slovech přimáčkl k zemi. Obešla jsem desítky firem, ale nikde jsem jako třiapadesátiletá účetní nedostala šanci. Konkurence byla příliš veliká. A tak jsem závislá na sociálních dávkách a přivydělávám si drobnou prací pro své známé. V šuplíku mám fotoalbum z naší jediné hezké dovolené a v hlavě tisíce vzpomínek - na pohodu, na štěstí, radost a zradu.