Stanislav: Toužil jsem po vysvobození, které se jmenuje smrt

Prohlédněte si všechny fotografie (9)

Vždycky jsem byl zdravý jako řípa. Sportoval jsem, nekouřil, zvládal i stresové situace. V životě mě nenapadlo, že se v mém těle rozbují jedna z nejzáludnějších nemocí.

V galerii se dozvíte, jak případně můžete sepsat závěť.

Hlásila se nenápadně. Bolestmi nohou, bodáním a pálením, jako bych se procházel po rozžhavených uhlících. Cvičení nepomáhalo, vlastně už nepomáhalo nic, v noci jsem nemohl spát, takže mně obvodní lékařka napsala doporučení k neurologovi.

Poslal mě na vyšetření CT i na magnetickou rezonanci. Až do poslední chvíle jsem doufal, že půjde jen o skřípnutý nerv, sám sebe povzbuzoval, ale diagnóza povzbudivá nebyla: zhoubný nádor na křížové kosti. Musel jsem podstoupit náročnou operaci, při které mi lékaři odebrali kousek pánevní kosti a vzorek kostní dřeně. Výsledky odhalily, že prvotní zhoubný nádor byl celou dobu na plicích!

A přitom jsem neměl s plícemi vůbec žádné potíže. A tak jsem se ocitl tam, kde bych to nikdy nečekal: na plicní onkologii. Lékař mi nasadil chemoterapii, a bylo to kruté. Bolelo mě celé tělo. Bolestí jsem nemohl chodit ani ležet, i hodina spánku byl hotový zázrak, necítil jsem prsty, nemohl jsem se obléknout, zavázat si tkaničky u bot. Léky proti bolesti přestávaly účinkovat, znovu jsem skončil v nemocnici a do péče mě vzal jiný lékař a nasadil biologickou léčbu. Bolesti ustupovaly, opět se ze mě stával soběstačný člověk.

Sám se obléknu, zavážu si i tkaničky u bot, i když jsem si pro jistotu pořídil jedny pohodlné, nazouvací. To, že cítím prsty na rukou, je pro mě zázrak. Vždyť už jsem neudržel v ruce ani hrneček! Ale proč o tom vlastně píšu. Byly chvíle, kdy jsem podléhal zoufalství a beznaději. Toužil jsem po vysvobození, které se jmenuje smrt. Píšu o tom proto, že člověk by neměl házet flintu do žita. A když pomoc nepřijde sama v podobě lékaře, jako se to stalo mně, pokoušet se ji hledat. Píšu to proto, že i já už život málem vzdal. Ale že jsem tak neudělal, stálo za to!

Stanislav, Příbram

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Stanislave, díky za váš dopis.

Třeba bude užitečnou inspirací i pro někoho jiného. Kombinace rakoviny plic a kosterních metastáz nepatří mezi diagnózy, nad nimiž bychom radostně křepčili.

Ve spojení s bolestmi a spoustou omezení můžeme mít právem dojem, že jde o diagnózu konečnou. Zvláště pro někoho, kdo byl až do té doby převážně zdravý a plný života, je přitom hodně těžké ji přijmout. „Proč právě já?“ je docela legitimní dotaz.

Ta potvora si však nevybírá, když si umane, napadne i ty, kdož žili zdravě. Čím jsme aktivnější, tím hůře se nám přijímají nutná omezení.

Oproti dobám nedávno minulým lze dnes nasadit i často účinnější léčbu biologickou. Tam někde došlo zřejmě k zásadnímu zlomu. Standovi se ulevilo, ubylo negativních vedlejších účinků léčby, a on přestal svou situaci vnímat jako beznadějnou. I v onkologii platí úsloví: „Věř, a víra tvá tě uzdraví.“ Pravda, víra sama o sobě by asi nestačila, bylo třeba ji podpořit biologickou léčbou, později i ozařováním, bez ní je však sporné, zda by se jeho zdravotní stav tak úspěšně lepšil. Zdá se, že alespoň tuhle bitvu má pan Stanislav úspěšně za sebou! Odneseme-li si z jeho příběhu alespoň poučení, že „na házení flint do žita“ je vždy času dost, pak pomohl i nám, kdo se s tou „mrchou“ (zatím ještě) potýkat nemusíme.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky