Cameron Underwood již od teenagerského věku trpěl depresemi, ty byly s věkem čím dál horší a ve dvaadvaceti letech ho dohnaly k sebevraždě. Vzal si zbraň svého otce a zespodu se střelil do brady. Bohužel pro něj mu tato snaha o usmrcení sebe sama nevyšla a mladík skončil s rozstřeleným obličejem. Mnohahodinová operace zachránila, co se dalo, ale Cameron neměl šanci na úplné navrácení schopnosti mluvit, jíst ani dýchat bez cizí pomoci.

"Vpravil jsem Cameronovi do obličeje kovové výztuže, a ze zbytků obličeje vytvaroval alespoň něco, co vzdáleně připomíná obličej. Bohužel ten mladík si ustřelil opravdu velký kus obličeje. Jeho šance na úplnou záchranu jsou nulové," nechal se tehdy slyšet jeho ošetřující lékař. Cameron byl několik měsíců v nemocnici, když opouštěl svůj pokoj, vždy jen se zahalenou tváří, protože lidé okolo něj na něj zírali a často si na něj ukazovali. Cameron mimo to navštěvoval psychiatra, který se snažil zbavit ho depresí.

Jednoho dne však Cameronova máma Beverly objevila článek o americkém hasiči, který při záchraně matky a dítěte skočil do ohně a měl rozsáhlé popáleniny po celém obličeji, doktoru Rodriguezovi z Kalifornie se tehdy podařilo díky dárci transplantovat hasičovi obličej a operace byla natolik úspěšná, že dokázal sám jíst a po více než čtyřech měsících od operace byl schopen používat i mimické svaly. Další události nabraly zcela nový směr a Beverly vynaložila mnoho energie na to, aby Dr. Rodriguez přislíbil jejímu synovi pomoc. Po mnoha vyšetřeních, rentgenech a nejrůznějších lékařských procedurách obdržela Beverly tu nejlepší zprávu, Dr. Rodriguez jejího syna bude operovat, musí se však počkat na vhodného dárce.

Dárcovství v tomto případě funguje úplně stejně, jako u dárcovství orgánů, čeká se, až zemře osoba, která již dříve svolila k tomu, že bude dobrovolný dárce orgánů. Cameron čekal půl roku, než přišla smutná, ale zároveň i radostná zpráva, ve vedlejším městě zemřel o dva roky starší muž, který se předávkoval prášky v důsledku psychické nemoci a jeho obličej je naprosto vhodný k transplantaci na Cameronovu tvář. Operace, která trvala 36 hodin byla více než úspěšná, štěpy se ujaly, plastika zafungovala skvěle a Cameron měl více než 80 % šanci, že jeho nový obličej se ujme. Trvalo další tři měsíce než se Cameron na sebe podíval do zrcadla a jak jen mu to nový obličej dovoloval, usmál se. Krátce po propuštění z nemocnice se Cameron setkal i se Sally, matkou Willa Fischera, jehož obličej dostal.

"Víte, bylo to hodně těžké. Můj syn si vzal život a někomu jinému to nový život přineslo... Když jsem Camerona viděla poprvé, jen jsem plakala, viděla jsem obličej svého syna, ale nebyl to můj syn. Jsem ráda, že jeho smrt alespoň nebyla zbytečná a zachránila tohohle kluka... kdyby Will žil, možná by byli kamarádi, jsou si hodně podobní," vzpomíná Sally na svého syna a na pocity, které ji provázely při prvním setkání s Cameronem. Obě rodiny se nyní občas setkávají a snaží se bojovat proti psychickým poruchám. Cameron své deprese stále neporazil na sto procent, nechuť k životu už ho ale naštěstí opustila.

"Než jsem Camerona operoval, absolvoval jsem s ním spoustu hodin terapie. Ptal jsem se ho na názory a nutil ho aby mi jakkoli řekl, co cítí a zda chce doopravdy žít. Nemělo by smysl věnovat šestatřicet hodin operace někomu, kdo se pokusí o sebevraždu znovu. V tomhle jsem velmi striktní, když už někoho operuji, potřebuji si být jistý, že si života váží a chce ho žít. Cameron tou zkouškou prošel," vysvětluje Dr. Rodriguez, který se na obličejové transplantace specializuje již několik let. Takto rozsáhlou operaci dělá velmi výjimečně a ještě se nestalo, že by se nějaký jeho pacient po operaci neradoval ze života.