Brianna (20): S anorexií bojuje 13 let. Sobě už asi nepomůže, tak pomáhá jiným

Více fotografií k článku:
16 fotografií

S poruchou příjmu potravy není snadné žít. Je to strašák, který celý život zvedá pomyslný vztyčený prst při každém soustu. Automaticky nutí nejen počítat kalorie, ale zároveň kohokoliv s tímto onemocněním neustále nutí, aby jedl, nebo bohužel nejedl. Záleží na momentálním rozpoložení. Příběh Brianny je velice smutný a dívka stále ještě nemá vyhráno. Naopak momentálně spíše prohrává. 

Když bylo Brianně sedm let a nastoupila do první třídy, nebyla žádný drobeček, vážila skoro čtyřicet sedm kilo, což je u dětí již obezita. Děti ve škole si z ní kvůli tomu dělaly srandu. Říkaly jí "špekinéz", "špekosaurus" a dokonce jí vymyslely přezdívku "Briener" (složenina Brianna a wiener-vídeňský buřt). Schovávaly jí věci a musela denně snášet spoustu dalších urážek a posměšků. Malá holčička s nadváhou si prošla peklem a šikanou se vším všudy. Nedokázala jíst před lidmi a doma naopak jídlem zaháněla smutek a stres. Ani její matka pro ni nebyla příliš velkou oporou, kdykoli viděla Briannu s jídlem, sebrala jí ho a řekla, že je tlustá už dost. Nikdy se jí nezeptala proč jí, jaký to má důvod a odbornou pomoc vyhledala, až když bylo u její dcery pozdě. Brianna se jednoho dne, poté, co ji urazil i třídní učitel, do kterého byla zamilovaná, rozhodla změnit svůj život, ale místo toho, aby jedla zdravě a sportovala, jíst přestala a sportovat začala jako o život.

Briannina matka měla z úbytku váhy své dcery radost a vůbec si nevšimla, že Briannino odmítání nabídek dezertu není občasné "ne", ale zcela striktní "ne" na všechno jídlo, které zahlédla jen koutkem oka. První selhání organismu přišlo krátce po osmých narozeninách. Teprve tehdy se osmiletá holčička vážící sedmnáct kilo dostala do rukou odborníků a její matka si vyslechla hrozivou diagnózu - mentální anorexie. 

"Lékaři se snažili, cpali do ní umělou výživu, nutili ji jíst tučná jídla a ona konečně začínala pomaličku přibírat. Říkala mi, že se chce uzdravit, jenomže jakmile jsem ji dovezla domů, zase přestala jíst. Předstírala, že jí, ale pak jsem našla nedojedené zbytky jídla v odpadu..." vzpomíná na dobu před lety Briannina matka Minerva. Vyčítá si, že si stavu svého dítěte nevšimla daleko dříve a nechala Brianninu nemoc zajít tak daleko. 

Během oněch třinácti let zažila Brianna i Minerva hodně. Střídavě je Briannino přijímání potravy lepší a horší, často záleží na její náladě. Občas jí jako normální člověk, občas se přecpává, občas s obtížemi pozře jablko. Před třemi lety, kdy byla hospitalizována potřetí (mezitím stále dochází na konzultace ke svému terapeutovi), si založila nový účet na Instagramu, kde se vypisuje ze svých pocitů, fotí si tam své jídlo a píše o tom, že by chtěla jednou pomáhat lidem. Ráda by studovala psychologii a stala se osobní trenérkou. 

Jenže Brianně prozatím nedošlo, že první, komu by měla pomoci, je ona sama. Pevně věříme, že jídlo, které fotí, doopravdy jí. Tělo anorektičky je ale daleko náročnější na vyváženou stravu a s největší pravděpodobností už živiny ani není schopné přijmout. 

Brianna, která momentálně váží opět jen lehce nad dvacet pět kilo (což je mimochodem průměrná váha sedmiletého dítěte), je přesvědčená, že je naprosto zdravá a s chutí se zabývá studováním psychologie. Snad poznatky z učení aplikuje i na sebe. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek