Veroniko, od října hrajete v muzikálu Filipa Renče Tři oříšky pro Popelku. Jaký vztah máte k nejoblíbenější vánoční pohádce?

Velmi blízký, protože patří k mému dětství. Maminka mi Popelku často vyprávěla a dodnes si živě vzpomínám, když mě asi v mých deseti letech vzala do kina na kreslenou verzi od Walta Disneye. Stejně tak si vybavím písničku z filmové Popelky s Evou Hruškovou v hlavní roli: „Přestalo se slunce smát, tma se plíží z polí. Proč mě nikdo nemá rád? To je to, co mě bolí.“ Proto bude Popelka vždycky úspěšná – nedostatkem lásky totiž trpíme všichni. Všichni máme pocit, že jsme málo milovaní a měli bychom být víc. O to silnější je kult matky, protože ona miluje bezpodmínečně, a to i děti, které zlobí.

Vy ale máte v muzikálu roli zlé macechy.

Já sama jsem macecha, ať už dětem mého muže (herec a politik Martin Stropnický, pozn. redakce), které mě oslovují „maceško“, anebo jsem byla dvěma sourozencům, které jsem si před lety vzala z dětského domova. Díky nim jsem se naučila neočekávat, že láska, kterou dám, se mi automaticky vrátí. Víte, všechny děti na světě si ze všeho nejvíc přejí být se svojí maminkou. A vy můžete být sebelepší náhradní máma, ale nikdy nebudete ta jejich. Dneska už vím, kde je moje místo, a jak důležité je naslouchat přání druhých, a nevnucovat jim za každou cenu svoji vůli. Ale chytrá jsem až teď, kdy jsem rozdala i utrpěla spoustu ran.

Nechala jste si někdy poradit?

Veronika: Ne, byla jsem stejná jako všichni mladí lidé. Myslím si, že jediné, co nelze předat, jsou zkušenosti. Vy někomu můžete dát svoje boty, svetr i byt, a on je po čase přijme za své. Ale u rad to nejde.

Olga: Já jsem se Verunce i její starší sestře Jáje snažila občas radit, ale ony jsou obě svéhlavé osobnosti, které si potřebovaly zařídit život po svém. Těžké jsou pak chvíle, kdy má vaše dítě trápení a vy je prožíváte s ním. Nejhorší pro mě bylo, když si obě moje dcery musely zažít ztrátu svých malých miminek, což je nejkrutější, co může ženu potkat.

Veronika: Se šesti dětmi, které jsem měla, jsem pokaždé zažívala nový příběh. Nikdy jsem ale příliš neřešila jejich známky a netrestala je. Jako rodič musíte počítat s tím, že když se dítě něco učí, má právo zavrávorat a upadnout. Na první pohled se mohlo zdát, že je nevychovávám, ale ony měly velmi pevné mantinely, jen s volným hřištěm, na kterém se mohly rozvíjet. Vedla jsem je k tomu, aby z nich vyrostly silné osobnosti, a moc neposlouchala ty, kteří říkali, že něco nezvládnou. Inspirací mi v tomto směru byl tatínek (český flétnový virtuos a pedagog Václav Žilka, pozn. redakce), který rozšířil hraní na zobcovou flétnu po celé republice. Říkal, že neexistuje nenadané dítě, jen je potřeba najít individuální klíč, jak jeho talent rozvinout. Ustát nejvíc vzdoru jsem pak musela během dospívání dcer.

Vy sama jste pubertě s maminkou nebojovala?

Veronika: Ne. U nás byl ten přísný táta. On stál za zákazy, které vám v tomto období vadí. Maminka mně, sestře i bratrovi vždycky radila, ať si věci děláme po svém. Rozdala zároveň hodně lásky a já jsem přesvědčena, že kolik lásky do dětí máma v jejich dětství vloží, tolik jsou schopny jí pak vrátit, když zestárne. Důkazem je naše máma, u níž se s návštěvami dveře netrhnou.

Olga: Je pravda, že mě moje děti, vnoučata i pravnoučata zahrnují velkou porcí lásky. Neopustily mě, přitom dobře vím, že se to mnoha starým lidem stává. Já jsem svoje děti měla vždycky ráda. Když byly malé, i když jsem měla spoustu povinností a chodila do práce, čas na ně se našel vždycky. Vzpomínám si, že když jsem měla devadesátiny, sešli jsme se u Verunky, všude plno gratulantů a já se ptala: „Proč mě tak slavíte?“ Verunka mi říká: „Nebýt tebe, tak tu nejsme ani my.“ A tak se mi potvrdilo, že rodiče mají jít svým dětem příkladem. My jsme vždycky byli praktikující katolická rodina a s manželem jsme je vychovávali, aby drželi spolu a s lidmi, kteří jsou v nevýhodě, soucítili s nimi a semkli se, když je potřeba.

Které období života pro vás bylo nejkrásnější?

Olga: Když jsem se vdala za Žilku. Moje mládí nebylo moc radostné, protože tatínek zemřel, když mi bylo šestnáct, a maminka o čtyři roky později. Ještě ale zažila moje setkání s nadějným muzikantem Václavem Žilkou. Bylo mi devatenáct a prožívala jsem studentskou láskou. Maminka však byla proti našemu vztahu, protože coby žena z moravského venkova nechtěla, abych chodila s umělcem. Jednou ale skončil Žilka s poraněnou rukou v nemocnici a ona mě za ním sama poslala, ať ho navštívím. Když jsem od něj odcházela, křičel na mě přes celou chodbu: „Já stejně vím, že si tě jednou vezmu.“

Začátek velké lásky?

Olga: Tehdy to tak nevypadalo, protože se naše cesty krátce poté rozešly. Ale po mnoha peripetiích jsem o pět let později začala studovat v Brně vysněnou pedagogickou fakultu a jednoho dne uviděla plakát s pozvánkou na koncert, kde bylo zmíněno Žilkovo jméno. Mávla jsem nad tím rukou s tím, že už bude určitě ženatý. Pak mi to ale nedalo a poslala jsem mu lísteček s informací, kde bydlím. Pár dní na to zazvonil se slovy: „Vždyť jsem ti říkal, že se jednou vezmeme.“

Takže ženatý nebyl.

Olga: Ne, tak docela. Měl těsně před svatbou a i já byla zadaná. Ale asi naše setkání bylo důležité, protože přes všechny překážky jsme se o dva měsíce později brali. Jeho rodina mě přijala moc krásně. A přestože se s tchyněmi obvykle špatně vychází, ta moje se pro mě stala druhou maminkou. Když pak skončila s amputovanou nohou na invalidním vozíku, brali jsme si ji z Ostravy vždycky na část roku k nám do Prahy. Ona měla i v osmdesáti pořád mladého ducha a hodně mi pomohla s dětmi a já tu zase byla pro ni.

V čem vidíte největší sílu rodiny, která drží pohromadě?

Veronika: Komunita rodiny dokáže přijmout i ty slabé, což ve výsledku hodně obohatí ty silné. A o tom je ta dokonalost, kterou toužíme najít pod vánočním stromečkem. Mnohem důležitější, než mít perfektně naklizeno, je urovnat si vztahy mezi sebou.

Olga: Přesně, jak říká Verunka. Podstatné je uvědomit si, že Vánoce jsou svátky lásky.

Hodně lidí se ale žene za dokonalým Štědrým dnem.

Veronika: Ale co je dokonalý Štědrý den? Dokonalé dárky, ozdoby, nebo vztahy? Já už si zažila Vánoce, kdy si dítě pod stromečkem zlomilo ruku, a s dalším jsem strávila Štědrý den v horské nemocnici. Nejdůležitější je, když budeme zdraví, živí a vzpomeneme si na všechny, které máme ve svém srdci. Všichni budeme mít o něco hezčí Vánoce, když si je nebudeme chtít urvat jen pro sebe a obětujeme je druhým.

Je přece těžké pozvat ke štědrovečernímu stolu blízké, se kterými přes rok moc dobře nevycházíme.

Veronika: Je dobré, když svoje dveře otevřeme a dáme možnost vejít. Ale je potřeba oboustranná snaha a respektování mantinelů. Přiznejme si, že nejtěžší vztahy máme my ženy s tchyní. Ale i ta naše máma, když jde k nám, nesmí chtít, aby Vánoce byly podle ní. Stejně i já jako tchyně a matka dospělých dětí se musím držet. Občas mi to ulítne a radím svému třicetiletému synovi, ať se teple oblékne, když je venku zima.

Když to samé slyším od své 94leté mámy, vnitřně zuřím. Proto jsem sama svým dětem řekla, ať mi nastaví hranice. Přestože je to pro mě těžká zkouška, vím, že buď přijmu jejich pravidla hry, anebo je ztratím. Ale věřím, že když si my tchyně, babičky a staré matky zavřeme pusu na deset zámků, pak nás děti u sebe přivítají kdykoli a rády.

S jakými tradicemi máte neodmyslitelně spojený Štědrý den?

Olga: Všechny naše děti přejaly vánoční zvyky, které jsme zavedli s manželem. Pod každý talíř se musí schovat mince, aby se v rodině držely peníze. Vždycky si čteme kapitolu z Bible o narození Ježíše Krista, pak se pomodlíme, vzpomeneme na všechny zesnulé, vzájemně si popřejeme a pustíme se do jídla.

Veronika: V tu chvíli nastává největší rodinná hysterie, protože držíme zvyk, že po celou dobu štědrovečerní večeře nesmí nikdo vstát od stolu, aby se všichni napřesrok zase sešli.

Olga: Musíte se na to předem pořádně připravit. Všude kolem rozestavit židle a stolky, na které dáte mísy s jídlem.

Veronika: Ve výsledku hledáte kousek volného místa, kam byste odložili špinavé talíře. Ale všichni zvyk dodržují. Občas se mi zdá, že by zůstali sedět, i kdyby někomu zaskočila kost a začal se dusit. Ve fejetonu, který jsem před lety napsala pro časopis Šťastný Jim, jsem shrnula Štědrý den radou: „Matka, která chce prožít hezké Vánoce, musí snídat grog.“

Váš manžel byl v září jmenován velvyslancem v Izraeli a vy jste se rozhodla odjet za ním. Oslavíte s ním i Štědrý den?

Veronika: Ano, odstartuje tak jedna z velkých výzev mého života. Jsem totiž taková česká pecka, která od narození žije v Praze, miluje tuhle zemi i tradiční českou kuchyni. Teď poprvé budu navíc bydlet jinde než v domě, kde si o všem rozhoduju sama. Většinu svého oblečení už jsem tam poslala v kontejnerech a v kufru mi tak zbylo místo pro ozdoby, umělý stromek a dárky. Ačkoli se v Izraeli Vánoce neslaví, my budeme mít klasický Štědrý den s Martinem a Kordulou. Navíc dva její starší bráchové se rozhodli, že poletí s námi, takže nás u stolu zasedne pět.

Bylo pro vás těžké přesídlit do Tel Avivu?

Veronika: V životě jsem si toho už užila i naložila dost. Musím dodat, že dobrovolně, ale často na úkor zdraví a spánku. Dneska, když se na sebe podívám do zrcadla, vidím, že jsem na rozdíl od svých kolegyň hodně udřená. Před lety mě však nemohlo nic a nikdo zastavit. Byla jsem příliš soustředěná na děti a svoji práci, která je současně mým koníčkem. Ale jestli bych si měla v životě dát za něco pětku, tak za svoji roli manželky. Často jsem byla příliš autoritativní a ani jednoho ze svých předchozích dvou mužů jsem nechtěla k ničemu pustit. Myslím, že proto jsem teď potřetí vdaná. A tentokrát jsem ochotná následovat svého muže do Izraele, což bych pro prvního ani druhého neudělala. Odjedu i přes to, že mám teď paradoxně nejvíc pracovních nabídek za poslední dobu. Skládám tím reparát z manželství.

S vaším rozhodnutím souviselo i vyřešení situace s vaší maminkou, která do té doby bydlela u vás.

Veronika: To pro mě bylo při rozhodování největším zastavením. Maminka mi vždycky říkala, že nechce skončit v domově důchodců, a já zároveň nechtěla nechat naši čtrnáctiletou Kordulu bez táty. Přestože je teď v pubertě a rebeluje proti němu, v jejím životě hraje důležitou roli.

Olga: Bydlení u Verunky v domě bylo perfektní. Měla jsem svoji garsonku i kousek zahrádky a vzájemně jsme ctili svoje soukromí. Navíc, jestli je někdo stejně obětavý jako svatá Veronika, tak je to naše Verunka. Neznám, že by mě odmítla, když něco potřebuji. Ale pro mě je důležité, aby si moje děti mohly jít vlastní cestou. A tak jsme hledali řešení, protože nemůžu ze zdravotních a bezpečnostních důvodů zůstat sama.

Veronika: Obešli jsme různá zařízení, až jsme přišli do jednoho bytového domu s pečovatelskou službou, kde maminka prohlásila: „Tady jsem v ráji, tady chci zůstat.“ Na začátku listopadu se maminka stěhovala. Má vlastní byt, zvonek, schránku, a navíc si může kdykoli přivolat pomoc. Bylo inspirativní vidět, že si s sebou nebere žádný starý nábytek, ale chce nový, ve svých letech tak začíná další kapitolu života. Zdá se mi, jako kdyby se znovu nadechla a dostala nový vítr do plachet. A já jsem si díky jejímu kroku zhluboka oddechla.

Maminka navíc ví, že až se vrátím, bude zase bydlet u mě. Kdy to bude, se uvidí, protože jsme se s Kordulkou domluvily, že když na konci školního roku řekne, že život v Tel Avivu nezvládá, přestěhuju se s ní zpátky do Prahy.

Olga: Můžu říct, že mám v domě skvělou péči a všichni jsou milí. Je také fajn, kolika kurzů a přednášek se můžu zúčastnit, včetně lekcí angličtiny nebo práce s počítačem. Je pravda, že jsem si musela zvyknout. Starému stromu chvilku trvá, než se přesadí, ale podařilo se. Víkendy trávím s rodinou a na letošní Vánoce se těším ke starší dceři.

JAK PROBÍHAL ROZHOVOR A FOCENÍ?

„Rozhovor a se mnou? Věřte mi, já už nejsem ničím zajímavá,“ řekne mi na začátku rozhovoru Olga Žilková, která má ve svých 94 letech neskutečně elánu, chuti objevovat a nezastaví ji ani fakt, že se pohybuje už jen s pomocí chodítka. Přijala ale zároveň fakt, že dítětem je člověk v životě dvakrát – na začátku a na konci, a ráda si nechá od Veroniky pomoci s oblékáním i výměnou žárovky. Během focení Veronika maminku motivuje i usměrňuje. Obě se ale děním kolem baví a v jejich přítomnosti ožívá celý náš tým. Sama Veronika se pak nestačí divit, když si paní Olga laškovně přehodí nohu přes nohu a užívá si pózování pro fotografa. „Mami, teď se na sebe budeme dívat a něco si jako povídat,“ vyzve ji v jednu chvíli. „Mám tě ráda,“ řekne paní Olga spontánně. Moment, který rozsvítí jejich vztah víc než tisíc gest, a já si uvědomím, jak důležitý je dobrý vztah s mámou, nehledě na věk.

Autorka: Iveta Vařečková pro MAGAZÍN ŽENY

Článek vyšel v MAGAZÍNU ŽENY - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.