Otevřený rozhovor s Veronikou Arichteva: Mezi muži se cítím jistěji

Děláte-li rozhovor s herečkou, můžete jen doufat, že nebude nervózní, roztěkaná nebo ve špatném rozpoložení. Před focením je to velmi nejisté, během focení vyloučené. Zbývá tedy hodinka po focení. Jenže v případě Veroniky Arichtevy to zas byl čas před obávaným tréninkem na Stardance! Napětí ale naštěstí brzy opadlo, Veronika se nonšalantně usadila v křesle hotelu Emblem, zažehla moderní elektronickou cigaretu, a rozhovor se od té chvíle odvíjel tak, jako by na čase ani moc nesešlo.

Jak jste si zvykla na focení pro magazíny?

Pravda, jsem herečka, ale trochu introvertní, necítím se při tom úplně nejlépe. Nejradši fotím s fotografy, které znám. Kubu jsem sice neznala, ale tím, že mě do ničeho netlačil, to bylo fakt příjemný a uvolněný focení. Nejhorší je, když mě fotograf hecuje způsobem: „Jsi herečka, tak to zahraj...“ To vím, že spěje k průšvihu.

Modelky říkají, že focení je řehole, a vás teď tedy čeká druhá řeholní šichta – trénink na StarDance.

Každý den tři, čtyři hodiny, jednou týdně šest. Je to fakt náročné. Dala jsem se předtím na crossfit, abych se dostala trochu do kondice, ale stejně je to masakr. Já nikdy netančila, ani nechodila do tanečních! Teď mám za sebou dvacet lekcí. Cítím, že je důležité sebevědomí. Mám ho v jiných věcech, ale v tanci ne. Je to pro mě horší mentálně než fyzicky. Mám to tak i s hraním – když mě někdo dostává tam, kde si nejsem jistá. Třeba mi tedy StarDance prospěje tím, že mě naučí pracovat mimo mou komfortní zónu. Jestli zvládnu činnost, ve které si nevěřím, a navíc v přímém přenosu, tak bych řekla, že to se svou trémou pak zvládnu už všude. Hlavně, první dvě kola se ještě nevyhazuje… Takže určitě dvakrát to budu muset nějak přežít. Ale jo, mám ráda výzvy. Jinak se člověk nikam moc neposune.

Kondici nepochybně máte, na YTB je video, kde se necháte zpovídat za běhu. Mimochodem, zaujalo mě, jak o svém novém bydlišti – Slivenci (okraj Prahy – pozn. aut.) – mluvíte jako o venkově. To vás usvědčuje, že jste pravé „pražské dítě“.

No to jsem. Pocházím z „pětky“. A s tím Slivencem to bylo s nadsázkou. Ale je fakt a bezvadné, že na okraji Prahy se cítím jako na venkově. Zvykla jsem si hned. Jako bych sem utíkala z města. A když vyjdu z domu, jsem hned mezi poli, všude klid. A když zavolají kamarádky, za pár minut jsem v centru. A ve Slivenci je mimochodem skvělé řeznictví.

Vy se zajímáte o řeznictví?

Ježiš, normálně nakupuju, normálně jím. Náhodou, jsem docela masová. Chvíli to vydržím, ale delší dobu bez masa bych asi byla špatná. Dobrý stejk, to je něco!

Vidíte, tipl bych si, že se orientujete na zdravou stravu.

Zdravá strava a maso se přece nevylučují.

Viďte! Já si to taky myslím!

Dřív jsem takový hlad nemívala, ale teď, jak trénuju a tělo asi víc spaluje, má normálně chuť na pořádný český věci, na omáčku, knedlík, sladký,…

Divácké publikum si vás zapamatovalo z Ordinace. To už je docela dlouho, viďte?

Byla jsem v prváku na konzervatoři a hned v sedmnácti, osmnácti jsem začala točit v první řadě seriálu a vydržela tam šest let. Pak, když jsem odešla, bylo to pro mě těžší období, protože mě měli zaškatulkovanou jako „tu z Ordinace“ . Trochu jsem se zastavila, ale zase jsem dělala víc zájezdovky, divadlo, učila se jiné věci a zase jinak.

Znáte to drásavé rozhodování mezi divadlem a filmem či televizí?

Tohle víc znají herci, kteří mají angažmá. Já měla volnost, takže tenhle tlak jsem nepoznala. Nemusím zkoušet každý den. Jsem typ člověka, který nemá rád tohle držení na uzdě. Pak jsem začala ve Vyprávěj, kde jsme se seznámili s mým mužem. Přiznám se, že hned, jak jsem ho viděla, jsem si řekla hmmm… Chodili jsme kole sebe na place, bylo to legrační, jiskřit to začalo hned, a pak jsem... ho vlastně sbalila já.

„Žádný psychologický šarády,“ jak říkal v Dámě na kolejích František Peterka.

Byli jsme na nějaké party a já, trochu posilněná skleničkou, jsem položila otázku. Jakože jestli to cítím správně, a on na to, že to cítím správně… No a za několik týdnů už jsme spolu odjeli do Thajska. A byly to první Vánoce, které jsem trávila mimo rodinu. Jsem dost rodinně založená, i teď když už jsem vdaná, trávíme Vánoce vždycky s rodinou. Se sestrou a jejím manželem a dětma, s naší mámou, s babičkou, druhý den pak zase celá banda s naším tátou… Tehdy, když jsem začala chodit s Bisim, jsem mámě opatrně volala a ptala se jí: „Co bys řekla, kdybych letos nebyla na Vánoce doma?“ Ticho. „Kdybych, řekněme, letěla do Thajska...“ Ticho. „Se svým novým klukem…“ Dlouhé ticho. Asi si to potřebovala srovnat v hlavě, řekla jenom: „Dobře, Veru, ale řekni mi to celý znova a nevynechej žádný detail.“ Telefonovaly jsme spolu tehdy asi dvě hodiny. No a půl roku nato byla svatba.

Takže láska na první klapku.

Máme pět let od svatby. Nejsem typická ženská, která měla sen se jednou vdávat, spíš jsem chtěla s tím člověkem žít, že to tak úplně stačí… Ale říkala jsem si, že když se tedy vdát, tak v období největší zamilovanosti. Ne po deseti letech, jako že bychom už konečně měli, nebo kvůli dítěti.

Ano, brát se má člověk z lásky. Vy jste si to navíc pěkně rozdělili – vy jste Bisera sbalila a on vás zase požádal o ruku. Nicméně vaše manželství pořád prochází zatěžkávací zkouškou, když spolu děláte.

My spolu ale nejsme denně. Ani při společném natáčení. Bisi třeba odjede na tři měsíce někam točit a vrací se vždycky na pár dní, já jsem zase třeba čtyři dny na zájezdu. I při natáčení vstává v pět ráno a přijde v šest, kdy já už odjíždím někam hrát a vracím se ve dvě ráno. Takže se často potkáme jen v té posteli.

Dokud se potkáváte v posteli, tak je to dobré.

To zaplaťpámbu jo, no.

Zhlédl jsem pár vašich skečů 3v1, které natáčíte s kamarádkami Martinou Pártlovou a Nikol Štííbrovou. Upřímně řečeno, nad některými jsem nevěděl, co si o tom myslet, ale někde jsem se upřímně bavil, třeba při „rozhovoru s celebritou“. Jak vznikají ta videa?

Však my taky často nevíme, co si o tom myslet. Máme jen nápad a improvizujeme. Samozřejmě si řekneme, o čem chceme točit, ale vše ostatní je improvizace a náhoda. A pak hodiny stříhání.

Děláte si legraci třeba z celebritích klišé, z fenoménu Miss, z různého lhaní si do kapsy. Ale máte recept, abyste se tomu samy ubránily?

Nepochybuju o tom, že se na internetu najde pár mých rozhovorů, kde taky kecám pěkný blbosti. Ale když se tomu vrátím, náš humor oceňují spíš ženský, i když pár chlapů se taky najde. My hodně vycházíme samy ze sebe. Máme pocit, že se v tom holky hodně poznávají, že to mají taky tak. Přistupujeme k našim skečům s tímhle klíčem. Teď jsme měly trochu pauzu, protože Nikolce se před rokem narodilo dítě a my s Marťou měly zase hodně jiný práce. Podstatný asi je, že to nebereme jako práci, ale jako zábavu. Humor se nedá dělat pod tlakem, záleží to hodně na náladě. Třeba se sejdeme, že bychom měly něco natočit, ale hodiny kecáme a nic z toho není. Ale ani jedna z nás to neřeší, protože víme, že tohle je zase důležitý pro nás jako kamarádky. Být spolu a řešit chlapy nebo pomlouvat jiný holky z Instáče.

Jaký máte ráda humor?

Sarkastický, černý, inteligentní... Ale ze sitcomů nestíhám teď koukat na nic. I když to mám ráda.

A stihla jste dovolenou?

Ano, týden jsme dali. Než se začalo trénovat pro StarDance, s Bisim jsme jeli do Turecka. Skvělý hotel, nebyly v něm děti, užili jsme si to... Ačkoli moc nejsme válecí typy, neradi jsme dlouho na jednom místě. Spíš si půjčíme auto, někam jedeme, pobudeme tři dny a jedeme jinam. Spíme v různých apartmánech, poznáváme všelijaká místa. A až mě vyhodí ze StarDance, poletíme zase do Thajska.

Váš otec pracuje u filmu. Dostalo se vám tedy tohle prostředí pod kůži už v dětství?

Táta je filmový producent a děda byl filmový architekt. Pamatuju si z dětství, jak kreslil a jak mě a sestru táta bral na natáčení na plac. Už tenkrát jsem zatoužila dělat u filmu a bylo mi jedno co. Pak jsem chodila do dramaťáku a šla si za tím. Chtěla jsem vystudovat nějakou hereckou školu, ale bála jsem se, že na DAMU by mě nevzali, tak jsem šla na konzervatoř. Máma byla ohledně mého herectví opatrnější a skeptická. Moc to asi nechtěla, protože žila s filmařem a věděla, jak to chodí.

Proč jí to vadilo?

Táta byl pořád v práci. Ale já přesto nemám pocit, že bych ho za dětství nezažila. Můj muž má syna z předchozího vztahu, bývá taky u nás, a Bisi s ním taky netráví tolik času, kolik by chtěl. Ale já si myslím, že jde spíš o to, jak je ten společný čas vyplněný. Já to tak měla se svým tátou, a proto nemám pocit, že bych si ho neužila. Po tátovi, nebo spíš díky němu, by mě asi bavila i produkce. Měla jsem možnost mu dělat asistentku na jednom českým filmu a musím přiznat, že mě to možná bavilo víc než herectví. Je to zase něco úplně jinýho. A rozhodně velká dřina.

Organizační talent se vám při nabitém programu hodí, viďte?

Dost ho uplatním i v 3v1. V organizaci, zařizování a v burcování jsem v našem společenství asi tahoun. To víte, že jsme taky měly krize. Ale vždycky se mi podařilo vyhecovat týmového ducha: Jo, pojďme si dát pauzu, ale neopouštějme to a pokusme se zase něco vymyslet! A zatím se to daří. Ne kvůli mně, tak to nemyslím, ale snažím se nás trochu tlačit vpřed. Ve chvíli, kdy budu vědět, že jedna z nás už nechce, pak už samozřejmě nemá smysl nás motivovat. A budeme zase jenom kámošky bez videí.

Když přijdete do společnosti, kterou neznáte, budete se cítit dobře spíš mezi muži, nebo mezi ženami?

Určitě mezi chlapy.

Myslel jsem si to.

Nevím, jestli mám víc kamarádů než kamarádek, ale vždycky jsem si rozuměla spíš s chlapy. A v každé z nás tří je velký kus chlapa.

Pro přitažlivost je to asi důležité. Panenky v koutě jsou pěkné, ale dlouho to nevydrží… Jaké vlastnosti by podle vás měli mít muži, aby to fungovalo?

Ve vztahu, nebo v přátelství?

Ta hranice je často tenká. Někdy bývá tenká trvale.

Důležitý je humor. Aby si chlap uměl udělat legraci i ze sebe. Aby byl chytrý, protože vedle mě je co vyvažovat… Tohle se mi líbí u mého muže – že mě seznamuje se spoustou věcí, které nevím. A je tomu tak dodnes. Nešlo jen o okouzlení na začátku.

Je fakt, že i to „seznamování se spoustou nových věcí“ se musí dělat dobrým způsobem a humor by u toho měl asistovat.

No právě. A pak je taky důležitá tolerance a velkorysost. Chlap by mě neměl omezovat, snažit se mi diktovat, co a jak mám dělat. To se pak kousnu.

Vy jste v případě vašeho muže tu hranici přátelství překročila docela rychle. Z nuly na sto za pár…

... řekněme měsíců. Seznámili jsme se v srpnu a v listopadu už spolu oficiálně chodili. Ale možná mě mrzí, že jsme si neužili víc toho randění, chození, namlouvání... Začali jsme spolu hned bydlet, na jednu stranu to bylo fajn, ale zpětně vnímám, že jsme byli ochuzení o to bažení, když se tři dny neuvidíme: Co asi dělá? S kým se baví? Kde je...? To k tomu taky patří.

I bažení se dá přetáhnout. Jsou páry, které po sobě baží tři, čtyři, šest let, a pak je bažení přejde a zůstanou „dobrými přáteli“. Řekněte mi, když se díváte na generaci rodičů, nemáte pocit, že dnes fungují už jiné modely vztahů?

Připadá mi, že žijeme opravdu moc rychle a že se vytratila ta úcta dětí k rodičům a prarodičům. Je to věc výchovy, nikde jinde se to nenaučí než doma. Jenže rodiče nemají na své děti čas. Je to těžké... Já bych vedle výchovy dítěte taky pracovala, jinak bych se zbláznila. Dnes lidi nervně pracují, protože cítí, jak snadno jsou nahraditelní. A jejich děti neumějí vyprávět, sdílet věci, všechno jedou hlavně přes sociální sítě, Youtube… Ale zase když jim tyhle věci s nejlepším úmyslem zatrhnete, tak je tím vyloučíte z jejich společenství.

Současně se na člověka ze všech stran valí recepty, jak to dělat dobře. Že si stáhne návod na své a rodinné štěstí.

Podle mě je receptem komunikace. V partnerství i ve vztahu k dětem. Když si lidi věci nevyříkají, neřeší je hned a nesdílejí pocity, otvírá se cesta k něčemu špatnému. Mě když něco trápí, řeknu to rovnou, nečekám, až se mě někdo zeptá. Mám to štěstí, že v naší rodině je hodně dětí. Od sestry, tety, od manžela. Trávíme spolu všichni hodně času. Učím se tedy zatím ze zkušeností blízkých. Ze zkušeností s dětmi, které znám prakticky od miminek. Dobré věci, i ty, co se mi moc nelíbí. Ale je mi jasné, že až budu mít vlastní dítě, uvidím plno věcí jinak. Nebudu už tak objektivní. to je jasný. Co mi vadí teď, budu u toho svého přehlížet.

Připadá vám kamarádství ze Sexu ve městě reálné?

Věřím tomu, že můžou být čtyři kamarádky, které se takhle přátelí. My jsme taky každá trochu jiná a jedna z nás má už dítě. Není to krátkodobé, kamarádíme se řadu let. Ani dítě Nikči nás nerozdělilo, protože Nikča je sice bezvadná máma svému dítěti, ale zůstala pořád ta naše holka, se kterou řešíme stejný kraviny i problémy jako dřív.

Veroniko, je o vás známo, že se ráda hezky oblékáte. Věřím, že to není jen tak, že byste se přizpůsobovala vnucenému obrazu, který šoubyznys načrtává jen jako podklad pro tváře, které jsou vidět.

To bych nerada. Doufám, že moje fintivost je přirozená, že jde ze mě… Je fakt, že holka v osmnácti nebo ve dvaceti si myslí, že bude nejvíc sexy, když si natáhne krátkou sukni, zdůrazní prsa výstřihem a nejlíp pushapkou, obuje vysoké podpatky… Zažila jsem si to taky.

To je dobře. Má to něco do sebe. Jasný, jo, ale počkejte…

To víte, že chci vypadat dobře a sexy, ale pochopila jsem, že je to v něčem jiném, než když žena jen ukazuje pěkné nohy a prsa. Nemusí to být prvoplánové. Je to v hlavě. Jestliže se ženská cítí dobře v tom, co si vzala na sebe, bude to z ní vyzařovat. Poznáte to už ve výrazu, v držení těla, gestech. Moje móda je to, v čem se cítím pohodlně a dobře. Podpatky nosím minimálně. Mám ráda ženskost – sukně a šaty. Ale taky kecky, džíny a triko. K tomu si vezmu koženou bundu a je mi fajn.

Elegance je zakletá v genech, nelze ji naučit. Ale přece jen – lze k ní člověka vést. U vás to byla maminka?

Máma se samozřejmě pěkně obléká, ale spíš to mám od táty. On sám nám kupoval oblečení už jako dětem. A vlastně mu to vydrželo dodnes. Mně je 32 a ségře 36. Dokonce mi kupuje džíny, a ani si je nemusím zkoušet a padnou mi! Málokdy se netrefil. Ráda si zalistuju časopisy, což ovšem neznamená, že všechno musím mít. Kdybych ovšem řekla, že mě nakupování nebaví, lhala bych.

Během focení jsem zrovna zaslechl, že jste si z předváděných kousků něco koupila.

Jo, boží svetr a boty. Ty stylisti mají totiž vždycky super věci a já si skoro z každého focení něco odnesu. Ještěže nefotim tak často. Takže děkuju Rút.

Jak se díváte na dobu první republiky?

Když vezmu dobu dvacátých let, ten začátek, moc se mi ten čas líbí. Ale je velmi idealizovaný. Je to krásná doba, zlatá éra Československa, kdy jsme měli v Evropě znělý zvuk. Ale tehdy byl těžký život. Dnes jsou taky lidé chudší, majetnější a bohatí, ale je hlavně ta střední třída, která tehdy nebyla. Buď byli lidé bohatí, nebo ti, kteří neměli nic. Pro ženy to byla těžká doba, na vlastní pěst nesměly nic. Ale taky byly ženy víc ženami a víc se tak chovaly. Jen pozor na tu idealizaci!

Poznal jsem zajímavého člověka, architekta, který mentálně i prakticky žije mezi roky 1927–1937. Se vším všudy. Není to póza, ale jeho hluboký, pravda, možná trochu podivínský postoj. Když jsem přijal tenhle pohled, ptal jsem se, co mu na „naší“ době nevyhovuje. A on mimo jiné říkal, že si věci neumíme užít. Že máme všechno, ale neumíme si to užít. „My si všechno daleko víc užíváme, včetně sexu, samozřejmě,“ podal mi zprávu z hloubi zlaté éry.

Věřím tomu, a taky mě mrzí, že se vytratilo gentlemanství. Když mi chlap podrží dveře, jsem skoro překvapená.

Tak ona panuje genderová válka. Je to taková „podrážená“ na tenkém ledu. Me Too… Co si o tom myslíte?

Mám zato, že na to vždycky musejí být dva. Že on byl k té či oné milejší, než bylo nutné? Je to právě také tím, co žena vyzařuje. I oblečení mluví. Pokud nechci, aby na mě chlap koukal, proč si oblékat šaty s rozparkem až k pasu? Ale to nemluvím o extrémních případech, s nimiž se ovšem samozřejmě svezla spousta nesmyslů.

Viděl jsem na vašem Instagramu obrázky s kabrioletem. Chyběl snad jen béžový šátek. V popisku se vyznáváte ze strachu, že určitě začne ch..t, jakmile si vyjedete se staženou střechou. Chtěl jsem vás jen uklidnit, že když pojedete rychleji než šedesátkou, aerodynamika k vám déšť nepustí.

Už jsem to taky zjistila. Mile mě to překvapilo.

Jezdíte hodně?

Docela ano. Jezdím od svých osmnácti a za tyhle možnosti spolupráce s automobilovou firmou jsem vděčná, protože sama bych si takové auto nikdy nekoupila. A kdybych na to měla, asi bych přemýšlela praktičtěji a pořídila si nějaké SUV. Ale tuším, co si říkají řidiči, kteří mě míjejí, nebo já je – namyšlená kráva, co dostala od starýho sporťák. Možná i proto se i na silnici s gentlemany setkávám zřídkakdy. Dřív mě to mrzelo, ale dnes už je mi to vlastně jedno. Už tolik neřeším, co si lidi o mně myslí, důležitý je, co si myslí moji nejbližší, a že mě třeba upozorní na chybu, nebo naopak něco ocení. 

Veronika Arichteva

Narodila se v roce 1986 v Praze do rodiny filmového producenta Pavla Nového. Již v roce 1990 se ve svých čtyřech letech objevila v malé roli ve filmu Čarodějky z předměstí. V roce 2007 maturovala na hudebně-dramatickém oddělení Pražské konzervatoře, na této škole také získala titul diplomovaný specialista. Do veřejného povědomí se dostala díky roli Sylvy Petrové v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě. Od léta 2013 je vdaná za režiséra Bisera A. Arichteva, který režíroval seriály jako Vyprávěj či První republika. Společně s Nikol Štíbrovou a Martinou Pártlovou začala vytvářet pořad 3v1, v němž natáčí vtipná videa. Účinkovala rovněž v show Stardance, kde tvořila pár s tanečníkem Michalem Necpálem.

Článek vyšel v MAGAZÍNU ŽENY - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky