Lorna Vančurová svou první roli ztvárnila už jako osmnáctiletá ve sci-fi komedii Zabil jsem Einsteina, pánové, tehdy ještě pod svým rodným jménem Homoláčová. A přestože byla jako herečka a rozhlasová moderátorka aktivní ještě dlouho po roce 2000, do obecného povědomí vstoupila především jako matka prvních pražských čtyřčat, která se narodila 25. ledna 1983 v porodnici u Apolináře v Praze.

Výjimečný případ

Případ čtyřčat Vančurových je v mnoha směrech výjimečný. Nebyla výsledkem umělého oplodnění ani léčby plodnosti, manželé Vančurovi se prostě rozhodli pořídit šestiletému Matějovi sourozence. Ale v 15. týdnu se na ultrazvuku šokovaná nastávající matka dozvěděla, že sourozenci jsou na cestě hned čtyři! Manželovi to sdělila téměř v slzách. Ale rodina se rozhodla vše zvládnout. Lékaři se obávali hlavně předčasného porodu, ale Lorně se podařilo téměř nemožné – děti donosila až do 36. týdne, tedy začátku 9. měsíce. Sama potom s úsměvem uvedla, že to bylo možná díky tomu, že jediná holčička blokovala ostatním sourozencům svým tělem cestu ven. Vzhledem k situaci se lékaři rozhodli pro císařský řez, a na svět přišla Anička s váhou 1690 g a potom její bratři Jakub, Lukáš a Vojtěch s váhou na tak mnohočetné těhotenství skoro neuvěřitelnou – 2320 až 2390 g. Děti byly okamžitě umístěny do inkubátorů, ale měly se čile k světu a utěšeně rostly.

Falešný slib

Rodina ovšem řešila i praktické věci. Zatím bydleli ve třech v bytě 1+1 a netušili, jak do takového bytu umístí další čtyři obyvatele. Proto oba manželé velmi uvítali, když do porodnice zavolala tehdejší předsedkyně Čs. svazu žen Marie Kabrhelová a sdělila, že má pro rodinu mnoho darů a také klíče od nového domku na Barrandově. V porodnici nadšeně očekávali její příchod, ale když se nikdo neobjevil, primář do sekretariátu svazu zavolal osobně. Soudružka Kabrhelová ovšem o ničem nevěděla, telefonát byl dílem do dneška neznámého „vtipálka“.

Na rozdíl od dnešních případů vícerčat rodina moc pomoci neobdržela. Několik podniků tehdy nabídlo svou pomoc, Severka Liberec jim například ušila oblečky, ale tehdejší obecná představa lidí, že se rodina topí v penězích, byla vzdálená realitě. Ani pomoc podniků netrvala věčně, nejvytrvalejší byl Kaučuk Kralupy, který rodině až do čtyř let věku dětí vyplácel ročně devět tisíc korun, což byl jistě velmi vítaný příspěvek.

Pokrokové metody

Rodina se ujala výchovy početného potomstva se vší odpovědností a podle na tehdejší dobu pokrokových metod. O přístupu k dětem se radila i s psychology a přátelé žijící na Západě jim kromě oblečení posílali právě i knížky o výchově. Lorna dbala na to, aby se na každé z čtyřčat pohlíželo jako na individualitu a aby se každému dostávalo pozornosti. Stejně se věnovala i staršímu Matějovi – nechtěla, aby svým mladším sourozencům dělal chůvu, a vždycky si vyhradila čas i pro něj, aby se necítil odstrčený. Že při tolika dětech nebylo času nazbyt, je jasné, ostatně výrok „bordel v bytě, šťastné dítě“ je často připisován právě Lorně Vančurové. Není ovšem myšlen jako obhajoba domácí nečinnosti, ale spíš jako otázka priorit. Raději než neustálému naklízení domácnosti, což při takovém počtu malých dětí mohlo připomínat spíš sisyfovskou činnost, se matka rozhodla věnovat všem svým dětem, aby se ani jedno necítilo ošizené.

Bohužel náročné tempo života velké rodiny si vybralo svou daň i na manželství Vančurových, které se rozpadlo, a Lorna zůstala na děti sama. Ale jak sourozenci vyrůstali a byli stále samostatnější, dokázala se i tato skutečně zasloužilá matka pomalu vrátit zpět ke své milované profesi v divadle, filmu a rozhlase.