Když potřebujete hvězdy dostat do ateliéru, přesvědčujete je osobně?

Ano, nemám žádný produkční tým. Dokonce tuhle fázi pokládám za důležitou, protože třeba právě sportovci cestují, jsou striktně vázáni smlouvami, a přemluvit je, aby pár dnů volného času, co jsou v Čechách, obětovali taky focení, by asi nikdo jiný než autor nedal. Je to věc dohody, spřízněnosti, důvěry…

Jak si získáváte autoritu?

Fotím kampaně pro sportovní značky, spolupracuji s velkou marketingovou společností, která zastupuje právě sportovce, takže moje jméno znají. A pokud jde o kvalitu mé práce, prolustrují si ji na sociálních sítích velmi rychle.

O čem si při focení povídáte, zasvěceně o sportovních disciplínách?

Spíš se snažím najít jiná témata. Pokud mají před velkou událostí, třeba během zrodu knížky se blížila olympiáda, tak jí mají plnou hlavu a uvítají změnu. Například Ester Ledecká mi prozradila, že má ráda čokoládu, Petr Čech zase, že pokud není s rodinou, v každé volné chvíli bubnuje. To jsem věděl, ne že bych byl muzikant, ale hudba mě baví.

Fotografujete při hudbě?

Skoro pokaždé, nemám rád ticho. Navíc hudba je vděčné téma. Samozřejmě že někdo dokáže se zaujetím popsat svůj trénink, a je to jeho volba, ale já tím primárně neobtěžuju. Snažím se pracovní atmosféru uvolnit, spoléhám na empatii, momentální emoce, improvizaci. Co potřebuju předem přesně určit, je místo, kde budu fotit, abych se tam cítil dobře, věděl, jak se tam bude pohybovat světlo, abych si připravil techniku. Nikdy striktně neplánuju, „co“ chci nafotit, mám zkušenost, že upnout se na něco dopředu se nevyplácí. Vždycky rozhodne nálada, soustředění, invence… Takže v knížce je takový mix, stylizované portréty až po skoro dokumentární momentky.

Jak dokážete objektivně zhodnotit svou práci?

To je pokaždé stejné, fotky analyzuju, přemýšlím, jestli jsem třeba neměl zvolit jiný přístup, světlo… Proto mě baví fotit osobnosti z různých oborů opakovaně, až se dostaví ta sehranost, kterou bereme oba. Dobrá fotografie vznikne vždycky na principu experimentu a určitého rizika, to je ten adrenalin, který nás posouvá.

Jste autoritativní, musí i slavný model poslouchat?

Ne, ne, myslím si, že aby byla fotka dobrá, jde spíš o naladění, uvolnění. Je to různé, u někoho funguje už na začátku, tehdy musím odhadnout, jestli to dát hned na první dobrou, nebo si člověka postupně získávat. Co rozhodně pomáhá, je vědět, co chcete. Můžete experimentovat, ale nesmíte tápat.

Fotograf musí být podobně jako režisér dobrý psycholog, aby z modelu „vydoloval“ co nejvíc. Kdy jste se tohle naučil?

Ostřílel jsem se rychle, což byla výhoda. A možná jsem to měl i trochu v genech. Foťák jsem držel v ruce poprvé ve 13 letech, v roce 1990 jsem jako 15letý začal obor fotografie studovat a porevoluční situace mému ročníku usnadnila vstup. Začali jsme pracovat v době, která byla otevřená novátorství, každý nápad se cenil, média nebyla svázaná, cestovali jsme. Nikdo mi nedával najevo, že jsem moc mladý, Česká republika měla ve světě dobrý zvuk, ztratil jsem rychle pocit začátečníka, protože ta doba byla taky rychlá.

Tehdy, v roce 1996, vznikla i fotografie kanadské zpěvačky Alanis Morissette, která vás proslavila…

Jel jsem tehdy do Holandska s Honzou Dědkem, který s ní měl domluvený rozhovor, focení ne. Snímek vznikl na místě, neplánovaně, bez líčení, pršelo, Alanis si prostě sedla pod markýzu na lavičku… Nakonec si moji fotku vybrala mezi mnoha ostatními od jiných autorů na přebal alba, zřejmě proto, že byla úplně jiná. Byla to jedna z hodně šťastných náhod.

Stejně jako setkání s Lucií Bílou?

Určitě. Když si mě Lucie vybrala jako dvorního fotografa, hodně mi tím pomohla, pracovně mě posunula výrazně dopředu. Tištěná média byla tehdy na vrcholu, tak jsem se s ní hodně zviditelnil, což samozřejmě vyvolalo zájem v hudební branži a vůbec u žen, „protože přece fotím Lucii Bílou“. Byla to pro mě rozhodně šťastná éra, stejně jako pro kolegy. Nebyla výjimka, že vizuální stránka časopisu byla postavená na jméně jednoho fotografa… To už dnes není.

Když jsme se dostali k ženám - jakou vlastnost by si měly ponechat v každé funkci, v každé situaci?

Vždycky se říká ženskost, citlivost a tak… Já bych mluvil o tom vizuálním dojmu, že Češkám by všeobecně víc slušela přirozenost, vkus a jednoduchost. Když se někdy podívám kolem sebe a srovnávám to s tím, co vidím v zahraničí, mívám pocit, že jsme bohužel pořád země napojená víc na Východ, na ten nápadný, „zdobnější styl“. A co nechápu, jsou plastické úpravy už v mládí. Je normální, že během let chce žena něco na sobě „doladit“, ale u mladých dívek to vede k uniformitě, která je pro mě jako fotografa, i jako muže, nezajímavá. Občas vedeme tyhle chlapské debaty s kolegy a kamarády a nejsem v tom hodnocení sám.

Máte malého syna, který ale žije s maminkou v Bratislavě.

Vídáme se přesto hodně často, jezdím na Slovensko i pracovně, dá se to spojit. Dohodli jsme se na společné výchově jako rodiče od jeho narození, bez nějakého oficiálního rozhodnutí soudu. Když mám volno, je se mnou klidně i týden, je to bezvadný kluk.

Fotí se rád?

Někdy míň, někdy víc. Bere to jako mou práci, takže v zásadě mu fotoaparát nevadí. Teď už mi předvádí i puberťácké pózy, které odkoukal, je s ním zábava.

Umíte vůbec odpočívat, jen tak se koukat kolem?

Že bych dokázal jen tak půl dne sedět v kavárně, to ne. Sportuju, teď jsem měl poraněný meniskus, tak si ze mě kamarádi dělali legraci, ať to neřeším, že po čtyřicítce je to normální. A pokud jde o koukání -jako odpočinek jsem rád pasivní pozorovatel. Když jsem někde venku, nebo i v interiéru, pořád sleduju, že tohle by bylo dobré pozadí pro toho či ono, prostě funguje taková docela příjemná profesionální deformace.

TAK ŠEL ČAS

1975 - Narodil se v Praze, odmalička miloval sport a fotografování.

1990 - Začal studovat užitou fotografii na Střední průmyslové škole grafické v pražské Hellichově ulici. Už jako student fotografoval hudební skupiny. Hudba se stala jeho další inspirací.

2002 - Byl zařazen do publikace Osobnosti české módní a reklamní fotografie, o rok později měl první samostatnou výstavu Lidi/People.

2006 - Získal cenu Anděl za obal roku, za svou kariéru nafotil přes 100 obalů hudebních nosičů. Cestoval s českými fotbalisty, vznikla výstava Hráči/Players.

2012 - Měl výstavu Look at, mj. získal několik cen v soutěži Kalendář roku.

2016 - Na sklonku roku vydavatelství Albatros Media, a. s., uvedlo na trh ojedinělou publikaci Sportovci s portréty 50 vrcholových sportovců.