Tereza Kostková v rozhovoru: I já jsme si nechala problémy přerůst přes hlavu

Tereza Kostková
Tereza Kostková

Již za dva týdny začne další řada oblíbené soutěže StarDance. My jsme zpovídali Terezu Kostkovou, která nás spolu s Markem Ebenem opět tanenčí soutěží provede. 

Už za dva týdny začne další řada StarDance. Těšíte se, že bude opět úspěšná jako ty předešlé?

Soutěž je jistě výborný programový formát, sledovanost je určitě super, ale pro nás jsou nejdůležitějšími ukazateli právě zájem, radost publika. Zaznamenávám je, kamkoli přijdu. Lidé se ptají na soutěžící, těší se na každý díl, na finále, na generálky chodí stovky rodičů s dětmi, holčičky nastrojené v šatech, kluci v kravatách, užívají si slavnostní atmosféru, úroveň, která je příjemná a přirozená. Snažíme se pochopitelně co nejlíp odvést svou práci, ale hlavní je, že i doma k obrazovkám přijdou lidé spřízněni, stejně naladěni a skvěle to mezi všemi rezonuje.

Už ale není tak úplně běžné dopřát si noblesu…

Ano, dá se vypozorovat jakýsi dlouhodobý stud za eleganci, hluboký prožitek, kultivovanost, cit, tohle všechno se devalvuje. Preferuje se jakoby přirozenost, která nabádá jakoukoli etiketu odhodit. Jenže když jsem dobře učesaná, oblečená a slušně mluvím s lidmi, je to výraz mého myšlení, rozhodně nic nepřirozeného! Myslím, že zatracovat kultivovaný způsob komunikace je špatně chápaná svoboda, podle návodu - dělej, co chceš, mluv, co chceš, řekni všem, co chceš…, ostatní je pokrytectví!

To není pravda. Pokrytec může být i člověk na první pohled velmi „odvázaný a nekonvenční“, pokud to má v sobě.

Stala jste se právě díky StarDance jednou z našich top moderátorek, i když profesí jste herečka. Jak se vyvíjela vaše suverenita, třeba schopnost improvizace?

Improvizace je jen jeden z odstínů moderování. Celkově musíte mít zázemí, ze kterého si pořád něco berete. Já jsem na obrazovce začínala jako úplně mladá ve Snídani s Novou, když mě v Chebu v divadle objevil Petr Salava, pak jsem uváděla nějakou dobu pořad Tajnosti slavných, následovaly společenské akce, ono se to nasčítá, paralelně se StarDance jsem dělala s Milanem Šteindlerem Clever… To všechno byly doteky, které jsou důležité. Režisér Jirka Adamec mi dával jednorázové, ale velmi sledované akce - nominační večer TýTý, dvakrát živě TýTý, uváděla jsem slavnostní anketu Hvězda mého srdce...

A kdy jste moderovala úplně poprvé?

V osmi letech, na školní akademii s Honzou Balzerem, synem Elišky Balzerové. Představovali jsme Macha a Šebestovou a od publika z celé školy jsme objednávali přání do kouzelného sluchátka.

Jak zrálo vaše moderátorské partnerství s Markem Ebenem?

Určitě hraje roli vnitřní nastavení lidí, kteří se sice pravidelně profesně nesetkávají, ale jsou si v něčem podobní, nějakou svojí podstatou. Jinak moje anabáze k našemu partnerství byla docela dlouhá, dostala jsem se až do nejužšího výběru na pořad O poklad Anežky České, spolu s Klárou Doležalovou. Tehdy nás postavili obě vedle Marka a nakonec ukázali na ni. Pravda je, že se k němu tenkrát hodila víc, já byla ještě takové buclaté dítě, rozhodli správně. Ale Marek si mě pamatoval, docela často mě do Anežky obsazovali jako herečku… No, a asi po 10 letech mi z České televize volali, že pan Eben mě navrhuje jako adeptku chystaného pořadu s ním do dvojice. Pak byl ale ještě takový menší konkurz. Během let naší spolupráce se moje jistoty posunuly zase dopředu, zvládla jsem třeba velký respekt, který může někdy svazovat, cítila jsem, že spolu ladíme. Občas se stalo, že mě napadla otázka a Marek ji řekl. Dodávalo mi to jistotu, že myslíme stejně, že z toho, co vidíme, volíme k dialogu stejný výstup. Výrazově jsme pochopitelně každý jiný, Marek je „diplomat“,„mávám rukama“, možná i proto nás jako dvojici vybrali. No ale to je spíš otázka pro někoho jiného.

Vy máte hodně dynamický projev, byla jste už v dětství tak výřečná?

Moje maminka říkala - naše Terinka každému udělá díru do hlavy. Ano, byla, v tom jsem po tatínkovi.

Po tatínkovi? Myslela jsem, že je to maminčin španělský temperament…

Maminka je tichá, introvertní, klidná, její španělská krev - to je síla, hrdost, pevnost, nemusí to být vždycky lítání talířů. Na to máme tatínka. Takže co se týče vnějšího temperamentu, v tom jsme s tátou kopie.

Jsou pro vás rodiče pořád přístav, jistota?

Určitě, a už to není jen vztah dětí k dospělým, i když respekt pořád cítíme, všechny čtyři dcery, ale rozhovory jsou spíš rovnocenné, nejen co se týče práce, ale i soukromí. Dvakrát třikrát do týdne se u našich ráno zastavím, když odvezu Tondu do školy, dáme si rychlé kafíčko, než vyrazím do pracovního provozu, když mám představení a oni mi ho hlídají, jdu k nim přespat, žijeme pořád hodně pospolu. Je krásné je mít.

Vy jste pro hodně diváků takový symbol optimismu. Pro mě taky. Jak tahle představa obstojí při srážce s realitou?

To se vám tak zdá, protože je to můj postoj k životu. Ale jinak se mi klikatí jako každému mezi kopci, nahoru dolů, někdy bolí nohy, jednou svítí slunce, pak prší, přijde i pěkná buřina, je zima a hodně blbě… To tam všechno je. Ovšem nemusím hrát žádnou dobrou náladu, protože ji mám opravdu nadčasovou a permanentní z toho, že žiju. A pokud je mi špatně, tak nejsem - přes svoji výřečnost - ten typ, který by o tom vykládal na potkání. Na to mám pár lidí, nebo si prostě tu událost prožiju, protože před ní neuniknu, někdy ji i vstřebám do své práce. Rozhodně nejsem ráda v roli oběti. Stavět svůj problém na odiv znamená brát sílu jiným, a já ji potřebuji dávat, svému synovi, blízkým, být obětí se většinou nevyplácí na obě strany. Pravda je, že poměrně dost lidí se z maléru dostat nechce a zabředávají do něho čím dál víc. Na pohled veselý člověk neznamená, že nic neprožil, veselý je prostě proto, že přežil.

Říká se, že když nás něco srazí na nulu, je to zároveň restart. Věříte tomu?

Jasně. Zklamání nejsou smrtelná definitiva, jen přirozené vývojové mezníky. Život je plný úkolů, neustále se něco děje a dít bude, a když tento fakt přijmeme, je spousta důvodů k radosti. A pokud mi dobře není, snažím se zjistit, proč. Protože nabídka kolem je velká - skvělých lidí, krásných momentů, věcí… Je na mně, co si vyberu.

Kdy jste se naučila rozlišovat, co je podstatné a co ne?

Pořád se to učím. Můžeme zůstat u obecných hodnot zdraví, láska…, ale v každodenním životě se to pořád proměňuje. Jednou může být velmi podstatné dítě, podruhé velmi já, protože i jako dospělí máme svá přání, potřeby, touhy. A když je nesdělím, je tu dokonce nebezpečí, že ze svého dítěte vychovám egocentrického blbce. Není paušální cesta, ale někdy je třeba říct - teď jsem důležitá já, postavte se třeba na uši! Z toho také plyne moudré rčení, žij tady a teď! Jen se někdy interpretuje, že je tím pádem všechno jedno. To zase není. A pokud už se spleteme, řídím se tím, co říkám i Toníkovi - chyba není chybu udělat, chyba je chybu nenapravit.

Řešíte problémy rychle?

Když vím, že problém vyřešit chci, tak ho vyřeším pokud možno co nejdřív. Aby nevyrostl do obřích rozměrů jako baobab v Malém princi. Protože jakmile baobab proroste půlkou planety, je to pak strašná dřina. A to vím díky tomu, že už mi sem tam něco pěkně prorostlo a já si pak pěkně mákla!

Před lety jste v klidu a decentně vyřešila rozvod s Petrem Kracikem. Jak dnes vypadají vaše kontakty?

Jsou adekvátní našim časovým možnostem, píšeme si SMS, často si voláme, víme, co dělá ten druhý. Tonda s tátou bývá, jezdíme za ním. Vše myslím probíhá, jak má, za daných okolností korektně a příjemně. Máme se vzájemně rádi, žádná dehonestace, neřku-li takové hrůzy jako nenávist.

Nakolik důležitá je pro vás láska?

Čím dál víc. Nemluvím teď o partnerství, o manželství, může to být láska rodičovská, ke zvířeti, k jídlu…, to je úplně jedno, ale jednoznačně je to spolehlivá pohonná hmota celého našeho světa, ať mu rozumíme, nebo ne. Ona nás motivuje, kudy jít, vede, svítí na cestu, všechno, co nás dělá šťastnými, je láska. Podob našeho někdy komplikovaného konání je hodně, ale esence je stejná.

TAK ŠEL ČAS

1976 - Narodila se hercům Petru Kostkovi a Carmen Mayerové. Má tři starší sestry.

1997 - Po absolvování Vyšší soukromé školy herecké nastoupila své první angažmá v Západočeském divadle v Chebu. Následovalo pražské Divadlo pod Palmovkou.

2004 - Vznikl seriál Pojišťovna štěstí, jako Andrea Krausová výrazně zabodovala u televizních diváků. Následovaly další role.

2006 - Stala se po boku Marka Ebena moderátorkou taneční soutěže StarDance. Provdala se za divadelního režiséra a manažera Petra Kracika. O rok později se jí narodil syn Antonín.

2016 - V médiích potvrdila konec manželství. Patří k nejznámějším hereckým tvářím a moderuje už osmou řadu StarDance. Načetla audioknihu Astrid Lindgrenové Bratři Lví srdce.

2018 - Proběhla tajná svatba s režisérem Jakubem Nvotou.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky