Táňa Pauhofová: Chtěla bych, aby se moje děťátko cítilo milované a respektované

Tána Pauhofová
Tána Pauhofová

Sympatická herečka Táňa Pauhofová (36) žije rozkročena mezi Českem a rodným Slovenskem. Před třemi lety rozvířila filmové vody rolí Lídy Baarové.

V pohádce Pravý rytíř, kterou jste před pár lety natočila, jste překvapivě nehrála princeznu…

Ne, byla mi svěřena role královny víl. Mládí a role princezen jsou už asi definitivně pryč. (smích) Ale bylo to krásné období.

Když si za deset dvacet let vzpomenete na rok 2016, co myslíte, že se vám vybaví?

Myslím, že si asi nebudu pamatovat přesný rok, ale budu vědět, že někdy v této době přišlo období, kdy jsem zjistila, že se můžu mít ráda a že se už nemusím tak bát. A také si vzpomenu na to, že jsem zažívala neuvěřitelné věci.

Máte na mysli třeba roli Lídy Baarové? Kvůli ní jste si vyslechla své. Jak se s odstupem na celý ten humbuk díváte?

Ani nevím, jestli mám vůbec potřebu to nějak rekapitulovat, hodnotit. Film vyvolal velké vášně, kritici ho nešetřili, ale lidé se na něj přišli podívat. Pro mě to byla velká škola sebepoznání. Neskákala jsem z toho všeho radostí, ale prostě co bylo, bylo.

Jak vnímáte kritiku? Snažíte se ji nečíst, rozčilujete se, schoulíte do sebe…?

Konstruktivní kritiku beru. Zajímá mě názor lidí, protože přece nehraju pro sebe, ale pro ně. Také mě zajímá názor těch, kterých si vážím a respektuju je. Některé názory mě potěší, některé inspirují, další hodně píchnou a zabolí. Ale co se dá dělat, všichni jsme viděni a hodnoceni, jsme na očích, a s tím se musí počítat. Každou další práci začínáme s malou dušičkou, ale s velkou vášní a očekáváním… Důležité je vědomí, že jste se snažili svou práci odvést nejlépe, jak se dalo. Pokud kritika motivuje a prvoplánově nedeptá, pak díkybohu za ni, protože vás může posunout dál.

V Lídě Baarové, ale třeba i v Hořícím keři jste hrála skutečnou postavu. Trávíte kvůli takovým rolím čas v archivech, hledáte, jací ti lidé byli, nebo se jen necháte vést režisérem?

Bylo by ode mě nezodpovědné jen se postavit před kameru a nechat se dovzdělávat na místě. Samozřejmě, že se člověka, kterého hraju, snažím poznat; jeho myšlení, konání, dobu, v níž žil, okolnosti a souvislosti. Takže ano, hodně čtu, studuju, hodně se ptám, zkoumám, a teprve když se mi odkryjí všechny základy dané postavy, pak pracujeme s režisérem nad scénářem.

Letos vám bylo šestatřicet. Stojíte pevně na vlastních nohou?

Myslím, že jsem už úplně dospělá, ale někde v sobě mám pořád tu malou Táňu, kterou si s láskou hýčkám. Nechci se jí úplně zbavit. Takže tu spolu na mých sice tenkých, ale pevných nohou stojíme.

Nikdy jste se netajila tím, že především maminka na vás byla hodně přísná, zaměřená na výkon, a vy jste si pak kvůli tomu dlouho nevěřila. Už si věříte?

Věřím, že mám právo dělat chyby, že mám právo nebýt perfektní, úžasná a dokonalá. Věřím, že jsem dobrá taková, jaká jsem.

Jste úspěšná herečka, rodiče by na vás tedy už mohli být pyšní. Dali vám to znát?

Myslím, že jsou spokojení, a to je mega!

Byli se na vás podívat v divadle?

Ano, chodí se dívat. Oba mají blízký vztah ke kultuře a umění, koneckonců jim vděčím za svoji lásku k divadlu, protože mě do něj odmalička brávali. Takže když mají čas, jsou na každé mé premiéře a mívají velmi zajímavé a inspirující postřehy.

Snad každý si říká, že až bude sám rodič, nebude dělat to, co jeho rodiče…

Chtěla bych, aby se moje děťátko cítilo milované, respektované, podporované. Takže samozřejmě doufám, že budu ta nejlepší máma na světě. (smích)

Prý jste kdysi chtěla být patoložkou. To není úplně obvyklý holčičí sen. Holčičky chtějí být učitelkou, letuškou, ale patoložkou?

Myslela jsem to smrtelně vážně. Odmalička mě to zajímalo, četla jsem si o tom knihy, připadalo mi to jako hodně zajímavé medicínsko-detektivní povolání.

Ve Slovenském národním divadle jsou kolem vás samá slavná jména. Jak se tam cítíte?

Privilegovaně, výjimečně. Mám své kolegy moc ráda. Je skvělé, když má mladý herec možnost učit se pozorováním a spoluprací s velkými hereckými osobnostmi. Na druhé straně je angažmá v takovém kolosu, jakým Slovenské národní divadlo je, obrovským závazkem. Někdy bych si přála být o něco svobodnější.

Čeští režiséři vás evidentně mají rádi. Nenapadlo vás někdy, že by bylo nejlepší přestěhovat se do Prahy?

Kdo by na mě byl v Praze zvědavý? Když už mi ale někdo svěří důvěru a roli, tak samozřejmě s velkou radostí přijedu. Uvidíme, kde nakonec skončím, nic v tomhle ohledu nevylučuju, momentálně ale vůbec nevím, co a jak bude.

Jste právě teď spokojená?

Nevím, jestli bych to nazvala úplnou spokojeností, ale jsem sama se sebou v takovém mírumilovném rozpoložení. Občas mám radost, jsem veselá, jindy zase smutná, ale celkově jsem spokojená s tím, jak se věci mají. Hlavní je se ze sebe nezbláznit.

TAK ŠEL ČAS

1983 - Narodila se 13. srpna Bratislavě.

1993 - 10 letech se poprvé objevila na obrazovce pohádce Škriatok.

2001 - Po ukončení gymnázia studovala herectví na VŠMU.

2007 - Stala se členkou činoherního souboru Slovenského národního divadla.

2010 - Zahrála si úspěšné komedii na motivy knihy Michala Viewegha Román pro muže.

2013 - Režisérka Agnieszka Hollandová jí svěřila postavu právničky Dagmar Burešové třídílném dramatu alarmujícím činu Jana Palacha, osudech jeho blízkých počátcích normalizace Hořící keř, který posbíral mnoho ocenění.

2016 - Ztvárnila titulní roli ve snímku Filipa Renče Lída Baarová.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky