Smrt

Kolem smrti herce Ivana Luťanského je dodnes spousta neznámých. Celý život toužil navštívit Tibet, ale doba mu nepřála. Povolení nebylo možné získat. Vzal zavděk nabídkou ČST a vycestoval do Vietnamu, kde měl v plánu natočit dokument. Na střední škole začal tíhnout k buddhismu a návštěva exotické země byla jeho velkým snem.

Oficiálně tam zemřel při autonehodě, ale přísná bezpečnostní opatření, která provázela převoz těla zpět do rodné země, budí rozpaky. Ani hercova rodina nebyla dostatečně informována a nedostala možnost vidět ostatky a tělo identifikovat. Pravděpodobně nezemřel při srážce aut, ale během loupežného přepadení, do kterého se zapletl. Myslel, že umění karate ho zachrání, ale proti samopalu neměl šanci. Byl zastřelen.

Po svém

Luťanský měl dva sourozence a velice přísnou výchovu. Ke svému otci Štěpánovi, který pocházel z Podkarpatské Rusi, vzhlížel a rád poslouchal jeho vyprávění z války. Byl povoláním učitel, bojoval pod vedením generála Ludvíka Svobody (†83) v československé armádě, byl v sovětském koncentračním táboře a zúčastnil se bojů na Dukle. Díky němu přilnul Ivan ke všemu, co souviselo s militarismem.

Už na základní škole bylo jasné, že nepůjde ve stopách svého otce. Byl to průměrný žák, ale exceloval v literárně-dramatickém kroužku. Ve studiu pokračoval na škole při Dopravním podniku Praha, kde se vyučil elektromechanikem. Ve volném čase vyráběl pyrotechniku, střílel z krátké zbraně, sbíral kuriozity z války, věnoval se historickému šermu a karate, vyrobil si americkou identifikační známku a chodil v zeleném mundúru, ve kterém připomínal vojáka.

Herec

Přihlásil se na DAMU, hned na první pokus byl přijat a studoval ve stejné třídě jako Simona Stašová (65). Pro život herce měl ty nejlepší předpoklady. Blond, modré oči, chytrý, pohotový, vtipný a schopný improvizace za každé situace. V roce 1973 nastoupil do divadla E. F. Buriana a o rok později přišla nabídka rovnou z Národního divadla. Mnoho kolegů neslo těžce vzestup mladého herce a snažilo se mu život na výsluní ztrpčovat a úspěchy bagatelizovat. Během vojenské služby, na kterou se upřímně těšil, účinkoval v Armádním uměleckém souboru. Po návratu se jako herec dostal zpátky na vrchol a prožil nejlepší roky svého života.

Krátce

Fanynky mohl přehazovat vidlemi, on se k ženám ale choval vždy uctivě a s odstupem. Roční manželství se studentkou FAMU Irenou Kvěšovou hodil rychle za hlavu a štěstí našel s baletkou Hanou Nachtmanovou. Měl před sebou celý život a spoustu velkých divadelních i filmových rolí. Nepřipouštěl si, že by se z cesty do Vietnamu nemusel vrátit.