Narození dítěte obrátí rodičům život naruby, stejné kotrmelce čekejte, až vyletí z hnízda. Nahlédněte do galerie a zjistěte, co vás čeká!

Budeme rodiče

Jmenuji se Simona a je mi 39 let. I když jsem si našla dost času na budování kariéry, vždycky jsem ve skrytu duše toužila po skromné svatbě, milujícím muži a dvou dětech. Kde nestačila jen moje silná vůle, ale bylo třeba požehnání shůry, tam se dlouhé roky nedařilo. Každý měsíc jsem v koupelně prožívala muka a propadala se na emocionální dno. Ne a ne otěhotnět. I lékaři byli bezradní a zařadili nás do kolonky - "jsou zdraví, nechť zaúřaduje náhoda".

Na den, kdy se poštěstilo, nikdy nezapomenu. S pyžamovými kalhotami u kolen jsem klopýtala do ložnice a těhotenským testem mávala Filipovi před nosem. "Jsem těhotná, podařilo se to!" Rozespalý se posadil na posteli, objal mě a já i beze slov cítila, jak moc je šťastný. Stejně jako já.

Sny o štěstí

Následující měsíce jsem byla v naprosté euforii a těšila jsem se na příchod prcka. Táhlo nám na čtyřicet a měli jsme rádi svůj klid, večery v divadelním klubu nebo se skleničkou vína. Bylo mi jasné, že dítě všechno změní a mateřství pro mě jako prvorodičku v takovém věku bude mnohem náročnější. Ani tak jsem nedokázala svoje nadšení mírnit a celým srdcem se nemohla dočkat dne, kdy poprvé uslyším dětský křik, pohladím své dítě po tváři a ono mi položí tlapku do dlaně.

Všechno je jinak

Gynekoložka mi předala lékařské zprávy a tři týdny před termínem porodu mě poslala do nemocnice pro registraci. Seděla jsem v čekárně, když si mě doktorka zavolala na vstupní vyšetření. Nepřipouštěla jsem si komplikace, a tak mě šokoval výsledek sezení na monitoru. Pro jistotu mě hnali i na ultrazvuk. A tam se potvrdily komplikace. Dostala jsem dvě hodiny na to, abych se rychle otočila doma, sbalila si tašku do porodnice a dostavila se k císařskému řezu. Všechny hodiny nad knihami a speciální kurzy o přípravě na spontánní porod tak byly k ničemu. Zmobilizovala jsem manžela a ještě ten den odpoledne porodila krásnou dcerku. Violka se narodila o celé čtyři týdny dřív, ale byla zdravá a měla se čile k světu.

Co dělám špatně?

Po sedmi dnech v nemocnici jsme už jako tříčlenná rodina odcházeli domů. Těšila jsem se na pohodu, pořádné mazlení a spaní ve společné posteli. Jen jsme dorazili, začala pobrekávat. Filip se rozvalil do křesla, položil si ji na břicho a do půl minutky usnula. Nemohla jsem být šťastnější. Je mi jasné, že každé dítě pláče, ale Violka ronila slzy skoro celý den. I když jsem ji houpala, zavinovala, zpívala jí, nic nepomáhalo. Jen si jí vzal do parády táta, byl klid. Začínala jsem mít podezření, že má na ni nějaký speciální trik, který mi nechce prozradit. Když mu o týden později končila dovolená a musel se vrátit do práce, jímala mě hrůza, jak to s malou uličnicí sama zvládnu. Hned první den jsem zažila peklo. Malá prokřičela celý den a usnula vždy jen na pár minut, aby nabrala energii. Mohla jsem se přetrhnout, byla jsem důrazná, nechala ji ve vedlejší místnosti, vinula jsem jí k sobě, stokrát kontrolovala stav v plenkách, prosila ji na kolenou, ať naznačí. Nic. Po devíti hodinách hysterie jsem měla oči opuchlé a chodila jsem po bytě jako tělo bez duše. Violčin pláč už mi přišel jen jako otravný podkres. Jen se Filip objevil ve dveřích a promluvil, bytem se rozhostilo ticho. Fascinovaně hleděla jeho směrem. Ještě neuměla na delší čas soustředit pohled, ale bylo vidět, jak jí zaujal. Vzal ji do náruče a v mžiku spala. Tak se to opakovalo každý den. Filip byl můj zachránce a já měla pocit, že si ke své vymodlené dceři nebuduju vřelý vztah a lásku.

Naděje

Každé ráno se s Filipem loučím mezi dveřmi a vím, že je přede mnou další den, kdy nedokážu se svou dcerou navázat vztah a porozumět jí. Deprimuje mě, že se tak moc upíná na mého manžela a mě odmítá. Martirium při krmení, přebalování i uspávání mě dohání k šílenství. Možná ze mě cítí nervozitu, možná vztek. Ale já zkrátka nevím, jak jí bezmezně milovat, když ona mi to není schopná oplatit. Toužila jsem po miminku, které se na mě očima usměje a rádo se přitulí, aby pocítilo moje teplo. Nechci jít na terapii ani se svěřit kamarádkám nebo příbuzným. Bojím se odpovědi. A tak já jsem ta, která strojově zajišťuje potřebnou péči a Filip se s ní mazlí a tráví zbytek času. I když se po dvou měsících cítím emočně otupělá, tajně doufám, že se situace v dobré obrátí.