Pokud hledáte novou práci, najdete v galerii návod, jak na to.

Splnila jsem si svůj profesní sen a téma „moje práce“ bylo na stole i u nedělních obědů s manželem a dětmi. Práci jsem si nosila domů nejenom v hlavě, ale i v aktovce a laptopu, po nocích jsem pracovala na projektech a vůbec mi nedocházelo, že ukrajuju vzácný čas, který bych měla věnovat rodině.

Manžel mi fandil a zastoupil i moji roli mámy. Věnoval se dětem. Vozil je na kroužky, povídal si s nimi. Já byla máma na částečný úvazek.

Postupně mi začalo docházet, že jsem se nevydala tou nejlepší cestou. První ránu mi zasadil nový ředitel: změnil celou koncepci firmy a všechno, co jsem vybudovala se svým týmem, bylo najednou špatně. Tým vyměnil, ale mě si nechal. Zatím mě potřeboval. Jenže práce pod takovým vedením se pro mě stávala utrpením. Ubývaly mi síly, ranní nevolnosti nezpůsobilo další těhotenství, ale pouhá představa, že „tam“ musím. A krátce na to dostala mladší dcerka těžký astmatický záchvat. Šlo jí o život, a já si uvědomila, že musím něco udělat. Změnit svůj životní styl. Ale jak? „Chudá nejsi, tak si zaplať nějaký kurz osobního rozvoje, třeba ti to pomůže,“ radila kamarádka. Napřed jsem si nakoupila spoustu knížek na téma „osobní rozvoj“ a „cesty ke štěstí“, „jak nalézt sama sebe“, „jak se zbavit strachu“, každá bratru za čtyři stovky. Přečetla, podtrhala zásadní myšlenky, ale pomohlo to jen na chvíli.

Zklamal mě i kurz osobního rozvoje, který jsem si z toho obrovského množství kurzů (jsou teď velmi „in“) zřejmě špatně vybrala a zaplatila za něj deset tisíc. Zjistila jsem tak mimo jiné, že „osobně se rozvíjet“ může jen ten, kdo na to má, což mě dost zklamalo. Ten můj kurz navíc zaváněl sektářstvím a týdenní pobyt s frustrovanými lidmi, s nimiž lektor vesele manipuloval, mě od dalších pokusů hledat jiné kurzy odradil. Co teď? Problém za mne vyřešil ředitel – konečně si našel náhradu. Dostala jsem výpověď a několik platů. Dostavila se nečekaná úleva, ale stavy letargie a pocity prohry přesto přetrvávaly.

Kdo ví, jak by to se mnou dopadlo, nebýt manželova nápadu. Prodat byt, koupit nevelkou nemovitost, přestavět a zkusit provozovat penzion. A já se z té letargie probudila! Mohla jsem začít něco nového, byla to výzva. I dětem se ta změna překvapivě zalíbila a my se do toho s vervou pustili.

Letos náš projekt dokončíme a všichni se těšíme. Neděláme to kvůli zbohatnutí. Chceme být spolu a jít společnou cestou. Může být ze začátku plná bláta a výmolů. Možná si i nabijeme, ale už teď vím: stálo mi to za to!

Ludmila, Praha

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Dnešní příběh se dost vymyká těm, na něž jsme na této stránce zvyklí, přesto (nebo právě proto) patří paní Ludmile dík, že se o něj s námi podělila. Třeba by mohl být dobrým vodítkem pro ty, kdo bloudí složitými zákrutami pokusů o sladění pracovního a rodinného života. Zdá se, že paní Ludmila si už svou správnou cestu našla. Nic na tom nemění, že ji na ni vlastně vyslali dva „její muži“. Nový šéf jí sebral radost z práce, a manžel byl nejen oporou, ale dokonce i autorem moudrého řešení.

Syndrom vyhoření se drží silněji než infikované klíště. I následky bývají podobně devastující.

Očkováním proti nim by mohly být příběhy podobné dnešnímu. Pokud je pro někoho práce drogou, pak pomůže, najde-li si nějakou jinou. Pro někoho to může být charita, jindy třeba tak zásadní životní změna, jakou představuje nová výzva. Snad už si dá paní Ludmila pozor, aby se na nové droze nestala zas tak závislou.

Vůbec se nedivím jejímu zklamání z kurzů osobního rozvoje. Ani tomu, že jí nepomohlo studium populárně naučných publikací. Je totiž téměř nemožné nalézt a zprostředkovávat univerzálně platné návody. Návštěva psychologa nebo psychiatra by jí asi tehdy pomohla víc. Jenom na okraj – dceřino astma lze chápat také jako vzkaz, že se jí doma „špatně dýchá“!