Zuzana: Naší sousedce je 85, přesto má dost sil, aby nám dělala ze života peklo!

Prohlédněte si všechny fotografie (9)

Paní Vlastičce je 85 let. Už má nárok na nějaké ty vrtochy a nad jejími náladami jsem dlouho přimhuřovala obě oči. Jenže co je moc, to je moc!

Jak případně sepsat závěť, se dozvíte v galerii.

Jsme sousedky už víc než 20 let a neměly jsme problémy. Já donesla mísu třešní, ona košíček meruněk, když jí došla majoránka, zavolala přes plot. S tou drobnou paní, kapesním vydáním stařenky, jsem donedávna skvěle vycházela, i když jsem z její výřečnosti měla někdy hlavu jako pátrací balon.

Před pěti lety Vlastičce zemřel manžel, zůstala sama, syn a dcera ji navštěvují jen zřídkakdy a hovory přes plot se staly jejím jediným rozptýlením. „Zuzanko, jste doma?“ ozvalo se třeba v sedm ráno. Ač je Vlastička konstrukce křehké, její hlas má sílu megafonu.

Běda mně, když jsem nereagovala. Následoval gejzír výčitek. Kolikrát zazněl zvonek u domovních dveří třeba i v půl desáté večer, a za dveřmi Vlastička. „Nevadí vám, že jdu na kus řeči? Cítím se jako kůl v plotě!“

Mnohokrát jsem Vlastičku pustila dál, bylo mi jí líto, ale po čase jsem jí musela na rovinu říct, že to takhle nejde, že máme s mužem právo na klidný večer a že se na návštěvách musíme domluvit. Uraženě odešla a několik dní jsem ji neviděla, až jsem dostala strach, že se jí něco stalo. Ale jednoho rána jsem vykoukla z okna – a co nevidím!

Vlastička stojí u drátěného plotu, který rozděluje naše zahrady, v ruce zahradnické nůžky a pečlivě ostříhává psí víno, které se mi už tak hezky rozrostlo. Moje psí víno, které jsem si u plotu zasadila, abych se nemusela dívat na hromadu hnoje na Vlastiččině zahradě. „Co to děláte?“ zavolala jsem na ni, ale ona se jen usmála a zahalekala: „Já to tady stříhám, protože k vám na zahradu už vůbec nevidím. A vy ji máte takovou pěknou!“

Myslela jsem, že babu vezmu lopatou, takový jsem měla vztek. Jenže co s ní mám dělat, v jejím věku? A tak zase koukám na hromadu hnoje a Vlastička visí červeně nalakovanými drápky na své straně plotu a spokojeně zírá na moji krásnou zahradu.

Nechci ten problém řešit úřední cestou. Jen potřebuju poradit, jak s takovou starou, osamělou, tvrdohlavou osobou, zřejmě trpící pocitem křivdy, komunikovat, aby přestala dělat tyhle dětinské naschvály.

Zuzana, Plzeňsko

Odborník radí

Pro někoho je počínání vaší sousedky „dětinským naschválem“, pro ni však otázkou bytí a nebytí. S pocity osamělosti, zvláště v jejím věku, kráčejí často také úzkosti. Aby je nemusela přiznat, hledá si zdánlivě důstojnější vysvětlení. Navzdory věku má však její počínání i svou logiku. Neuvidí-li ona k vám, pak je málo pravděpodobné, že byste viděli vy k ní.

Možná byste si pak ani nepovšimli, kdyby se s ní něco stalo. Představa, že tam někde několik dní nemohoucí leží a pomoc nepřichází, může být pro ni spojena s tak masivní úzkostí, že by snad byla s to rozebrat i plot z těžkých balvanů. Kdyby to pro vás bylo přijatelné, mohla byste jí třeba nabídnout, že se u ní vždy dopoledne na chvilku stavíte, že dáte jejím dětem vědět, budete-li na delší dobu odjíždět. Bude-li iniciativa na vaší straně, získáte pocit, že jste nad situací získala větší kontrolu. Pomoci by mohly i takzvané paradoxní instrukce.

Třeba žádost, aby se vám denně od 10.00 do 20.00 každou celou sudou hodinu hlásila alespoň tím, že na vás zavolá přes plot. Když se neozve, že zavoláte jejím dětem, ať se staví, že se s jejich maminkou možná něco stalo.

Sama víte, že byste měla možnost bránit se i úřední cestou – alespoň té devastaci vašeho psího vína. Naštěstí jste natolik moudrá, že se po této cestě nechcete vydávat.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky