Dítě vychováváte jen vy dva, nikdo jiný. Ať se rozhodne samo, až dospěje. V galerii najdete pár scénářů.

Vzala jsi mi syna!

Udržování dobrých vztahů s tchyní jsem vždy považovala jen za nutné zlo. Nikdy jsme si nepřišly na chuť. Návštěvy jsem omezila na minimum a její pokusy o výpady na mou osobu jsem se snažila ignorovat. Ne vždy se mi to podařilo a několikrát jsme se utkaly tváří v tvář, když mě osočila, že jsem jejího synka donutila odstěhovat se na druhý konec republiky a přivedla ho na scestí, když ho místo poctivého guláše živím semínky a výhonky. Nic z toho nebyla pravda, ale boj s ní byl nekonečný.

Kvůli práci jsme se sice přesunuli o pár stovek kilometrů daleko, ale co se týká změny životního stylu, došli jsme k ní s Honzou společně a já ho do ničeho nenutím. Paradoxem zůstává i to, že zatímco ona nedá dopustit na své slavné a moukou nastavované guláše, my se cpeme zeleninou, ovocem, ořechy a dušeným masem. Každý den u nás vypadá jako královská hostina. "Neber si její narážky osobně, stejně si to uděláme podle svého," poradil mi muž. Měl pravdu. Byl to jediný recept, jak návštěvu u ní přežít bez úhony.

Vnučku ochráním lépe!

Když mi gynekoložka sdělila, že jsem těhotná, ve změti euforických myšlenek mě napadlo, jak bude tchyně reagovat. Nezklamala. Byla nadšená, po svém. "Táto, tak přece si konečně koupí televizi a začnou jíst jogurty. Vychovávat dítě v tom jejich alternativním světě by bylo snad i na sociálku. A konečně dají pryč ty nesnesitelný kočky!"

Malá rostla jako z vody a stala se středobodem našeho života. Ze svých nároků na stravování a pohyb jsme ale s Honzou neslevili. Jen co se Emilka vzdala mateřského mléka a přešla na příkrmy a zeleninové polívčičky, začalo peklo. "Kde má jogurt? Teď se to možná ještě neprojevuje, ale za pár let bude mít kosti jako z papíru a hnusný zuby. Proč nedokážeš respektovat, co jsou lidi zvyklí jíst? To se Honzovi líbí, ta tvoje úporná snaha jít vždycky proti proudu?" Nenechala na mě nit suchou. Celý víkend jsem byla zavřená a v pokoji zírala do prázdna. Nemohla jsem se na ni ani podívat.

Pokus o smír

Honza už se na naše zápolení nemohl dívat, a tak vymyslel bojový plán. Zaplatil dvě noci v penzionu a dcerku jsme nechali u jeho rodičů na zkušenou. Dal matce jasné instrukce a důrazně ji varoval, že má poslední šanci dokázat, je-li schopná respektu a pochopení. Potřebovala jsem vypnout a byla jsem vděčná za nápad odjet z "vězení". Pročistila jsem si hlavu a našla v sobě špetku slušnosti ke smířlivému rozhovoru. Moje snahy vzaly za své ve chvíli, kdy jsme dorazili domů. Emilka jedla jogurt a v ruce měla rozteklou čokoládovou tyčinku. Kolem ní byly drobky z rohlíku. Popadla jsem ji, naložila kočárek do auta, křikla na manžela, aby se se svou matkou nezdržoval a odjeli jsme. Na polotovary a uměle zpracované potraviny nejsme zvyklí, nikdo z nás. Po pár dnech po pokusu tchyně začlenit Emilku mezi smrtelníky jsme museli do nemocnice, protože se jí na obličeji vyrojil nepříjemný ekzém. Jeho léčba se táhla týdny.

Nechápu, jak může být člověk tak moc nechápavý a nepřístupný změnám. Jsem zklamaná. Přístup mojí rodiny je ukázkový a dcerka jako by je spíš inspirovala ke změně jídelníčku.

Telefon nezvedám a i po roce jsem dotčená a uražená.