Jak zachránit vztah, se dozvíte v galerii!
Když přijde k nám na návštěvu, jako by zrcadlila mou naprostou nedostatečnost. V předsíni odkládá šik klobouk, úžasné sáčko věší opatrně na stěnu a sjíždí mě rentgenovým pohledem, v němž se zračí nesouhlas s tím, jak vypadám, jaká jsem a jaký život vedu.
„Přišla babička, radši zalezeme,“ ozvou se z kuchyně hlásky mých dvou dětí, pětileté Kačenky a sedmiletého Libora. Zaslechnu bouchnutí dveří u jejich pokoje. Pozdravit babičku nejdou, vědí, že si je vyhledá sama a okamžitě je zkritizuje.
Neobejme je, nepohladí. Pak se usadí v kuchyni a požádá o šálek kávy. Následuje hluboký povzdech. „Libor je po tvém manželovi. Stejný pitomec. Zajímají ho jen auta a už teď je zřejmé, že z něj intelektuál nebude. A Kačenka mě taky zklamala. Ještě v pěti chodí na logopedii, kdo ví, jak to s ní ve škole dopadne.“ Smutně pokývá hlavou a do oka se jí vloudí slza.
„Neměla ses s Arnoštem rozvádět. Takový chytrý muž, na rozhraní geniality. A s výborným genetickým základem. Víš, jaké jste mohli mít děti? Ale ty ses zakoukala do toho vlasatého svalovce, zkrátka, děvenko, asi jsi nemyslela hlavou. Jenže pozdě plakat nad rozlitým mlékem.“
Nic na to neříkám. Nemá cenu oponovat. Arnošt byl sice možná génius, ve svém oboru je hvězda, ale v praktickém životě je naprosto nepoužitelný. Vzala jsem si ho hlavně kvůli matce, žádná velká láska, žádná vášeň. A že jsme neměli děti? Naštěstí. Ty, které mám s Václavem, „svalovcem“, jak mu moje matka říká, jsou zdravé, veselé, šikovné. A že Kačenka chodí na logopedii? Takových dětí je! Miluju svoje zlatíčka a jsem šťastná, že je mám. Jsem ráda, že je mám s Václavem a vůbec že mám Václava. Nezatěžuje mi hlavu hlubokomyslnými filozofickými problémy. Netíží ho vzdálená budoucnost tohoto světa, ale stará se skvěle o svou rodinu.
Je sice „jen“ řidič náklaďáku, ovšem má přehled, je vtipný, se vším si poradí a je na něj naprosté spolehnutí. Má nás rád. Vedle něj se cítím láskyhodná, Václav mě miluje takovou, jaká jsem, a nechce, abych byla dokonalá. Teprve s ním jsem poznala, co je to láska i kouzlo sexu, ale to matce nemůžu nikdy říct. Nepochopila by to. Její zdrcující návštěvy jsou naštěstí jen občasné. Říkám zdrcující, protože mě vždycky rozhodí. Ne proto, že bych pochybovala o manželovi, o dětech, o svém životě. Rozhodí mě proto, že bych si přála, aby matka milovala svoje vnoučata. Aby přijala Václava jako plnohodnotného zetě. Václav už maminku nemá, a tak je moje matka jediná babička mých dětí.
Babička, před kterou se schovávají v dětském pokoji. I když jsem jí zakázala, aby vnoučata v jejich přítomnosti kritizovala, stejně to dělá. Bojím se, aby jim nezasela do duše pochybnosti, komplexy méněcennosti. Mé děti znají babičky jiných dětí, milující a laskavé. Někdy se mě ptají, proč takovou nemáme. Co jim na to říct? Nebylo by nakonec lepší, kdyby k nám moje matka přestala chodit vůbec? Zakázat jí to ale nemůžu.
Dobrá rada
Matce rezolutně sdělte, že milujete svého muže i děti takové, jací jsou, a že nehodláte poslouchat její kritiku. Občasné návštěvy babičky využijte jako sociální učení. Dětem vysvětlete, že je „divná“, ale že v životě potkají mnoho „zvláštních“ lidí, kteří se jim nebudou líbit, a proto se musejí naučit je tolerovat, vycházet s nimi, ale také se jim účinně bránit. Berte jako fakt, že matka je sešněrovaná vlastními příkazy a zákazy a jiná být neumí.
Je natolik zaujatá sama sebou, že není schopna dávat lásku. Nikdy ji asi nedávala a čím bude starší, tím to bude horší.
Poučení obecné:
Ten, kdo od lidí očekává stále to, čeho nejsou schopni, odsuzuje sám sebe k věčnému zklamání. Když od každého budeme chtít jen to, co může a umí dávat, pak budou vztahy oboustranně harmonické.
Věděli jste?
Vztah matky a dcery patři k nejsložitějším. V psychologii dokonce existuje speciální označení pro jednu jeho poruchu – matrofobie. Je to chorobný strach dcer z toho, že budou stejné jako jejich matky. Objevuje se především v době, kdy se stávají samy maminkami a začínají si ve svém chování uvědomovat, že reprodukují chování své matky, že dělají přesně to, co neměly rády. Podle doktorky Christiane Northrupové z Pennsylvania State University každá žena přijímá na buněčné úrovni, jak se její matka cítí jako žena, co si myslí o svém těle, jak zachází se svým zdravím a v co věří, že je v životě možné. Dcery s matkou sdílejí tělo stejného pohlaví, ale také podobné emocionální založení a hodnoty, které se častěji než u chlapců týkají rodičovství a vztahů v rodině. A právě kvůli této podobnosti vzniká mezi nimi nejen silné pouto, ale i časté konflikty a střety zájmů. Dcery tak žijí v nonstop představě, že své mamince se prostě nikdy nezavděčí, a matky zase v tom, jak moc jsou jejich dcery nevděčné. „Jde to vůbec, aby se dcera matce zavděčila?“ ptá se psycholog PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph. D. „Už samotný výskyt této snahy u dcery – potřeba zavděčit se odmítající matce – vypovídá, že jejich vztah je nezdravý a založený na odmítání. Odmítání, tedy zvětšování psychické vzdálenosti, je nejpřirozenější psychický trest, který, pokud vím, jsme prvně zaregistrovali v raných třetihorách.“
SLOVO ODBORNÍKA
PhDr. ALICE VONDROVÁ, psycholožka
PRO PERFEKCIONISTKU nebudete dokonalá nikdy
Vaše trápení je sice pochopitelné, ale nesmyslné. Na matku kladete jakési požadavky podle toho, jak si představujete ideální babičku svých dětí. Vaše očekávání jsou však naprosto nerealistická, takže budete stále znovu a znovu zklamávána, budete se nesmyslně trápit a nervovat.
Položila jste si někdy otázku, zda je vaše matka vůbec schopna chování, které si ideálně představujete? Z toho, jak jste popsala její osobnost, lze totiž soudit, že nikoli. Perfekcionismus a přehnaná touha po zdání dokonalosti jsou vždycky výrazem vnitřní nejistoty a mindráků.
* Víte, co takového člověka stojí úsilí dosáhnout kýženého vnějšího zdání? Z toho pramení celoživotní zaměření na sebe, vypjatý egocentrismus, neschopnost vcítit se a tolerovat druhé v jejich jinakosti. Ona musí být mírou všech a všeho dění, protože i pouhé připuštění jiných možností ji vyvede z rovnováhy. Z toho také vyplývá její slepá adorace formálního vzdělání, funkcí a titulů.
Mohu vám jen gratulovat, že ač jste byla vychovávána touto matkou, zachovala jste si duševní zdraví, selský rozum, sebevědomí a správné hodnoty. Smiřte se s tím, že pro matku nebude vaše rodina nikdy dokonalá, a uvědomte si, že je to jedno.
Důležitý je váš pocit. Matka nepochopí, že nekomplikovaný a férový chlap, který se o rodinu dobře stará, je přesně ten partner, jakého jste hledala.
„Matčiny zdrcující návštěvy jsou naštěstí jen občasné. Vždycky mě rozhodí. Ne proto, že bych pochybovala o manželovi, o dětech, o svém životě, ale proto, že bych si přála, aby matka milovala svoje vnoučata.“