V galerii najdete tipy, jak se sestěhovat bez hádky a stresu.
Odděleně
Tak si tak přemýšlím, jestli vůbec chlapa k životu potřebuji. Mám s manželem pětiměsíční dceru, ale jsem s ní pořád doma sama. Jsem ráda, že je muž v práci a vydělává, ale jen co dorazí, vlepí nám pusu, jde si sednout k počítači a čeká na teplou večeři. Po jídle vymění počítač za telefon a hraje na něm přihlouplé hry. Pár minut se pomazlí s malou, abych na něj nemohla. Většinou to stihne, když si dávám krátkou sprchu. Jen co se vrátím, uspávám s dítě u prsu.
Nezájem
Každý den jsem hodně unavená, jedu nonstop. Věnuji se malé, vařím, peru, uklízím a jako přivýdělek roznáším noviny. Nemám na nic energii a chodím si lehnout už kolem desáté večer. Tou dobou je muž v plném nasazení u počítače a her. Někdy přijde za půl hodinky, jindy po půlnoci. Zaleze pod peřinu, otočí se zády a usne. Neobejme mě, nepolíbí mě.
U konce
Víkendy má volné a umí si je užít. Vstává po poledni. Nezajímá ho, že já jsem v zápřahu od pěti od rána. Každý den jedu náročné kolečko - dítě, jídlo, úklid. Je věčně protivný. Uznávám, že to může být kvůli problémům s penězi, ale proč si to léčí na mně? Já jsem pak hrubá na dceru. Dnes je na firemním večírku. Je mi tu bez něj smutno. Cítím prázdno. Ale k čemu by bylo, aby byl víc doma? Stejně by se zašil ve vedlejší místnosti.
Moc bych si přála, aby měla naše dcera spokojené dětství a vzpomínala na oba rodiče. Pořád ale váhám, jestli mi za to to trápení s ním stojí.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
