Rozhovor s Leonou Machálkovou: Syn Artur (17) vypadá, jako by jí z oka vypadl

Leona Machálková se synem
Leona Machálková se synem
Zdroj: Profimedia

Mají spoustu společných zážitků, rádi cestují a oba milují sport. Leona Machálková (53) tvoří se svým synem Arturem Šípkem (17) dvojici, ve které je jeden pro toho druhého jistým poznávacím znamením.

Leonu Machálkovovou pojil dlouholetý partnerský svazek s celosvětově uznávaným českým výtvarníkem, architektem a designérem Bořkem Šípkem. Oblíbená zpěvačka odletěla v roce 2003 do Thajska, kde v klidu a bez asistence médií přišel na svět jejich syn Artur Šípek. Rodina poté společně žila v Česku až do roku 2009, kdy Bořek Šípek matku svého nejmladšího potomka opustil. V roce 2015 architekt veřejně přiznal, že trpí rakovinou, a překvapením bylo, že Leona se synem stáli v době léčení po jeho boku. V roce 2016 však Bořek Šípek boj s rakovinou prohrál. Artur Šípek nyní studuje na česko-britském gymnáziu, Leona Machálková se stále věnuje zpěvu a podporuje neziskovou organizaci Smiling Crocodile.

Když spolu jdeme a někdo si třeba není jistý, zda jsem já opravdu já, tak Artur mě dozajista prozradí. My jsme takový balíček, který má logo. Kolikrát mám třeba brýle a nejsem na první pohled poznat, ale jakmile mám za sebou otisk Bořka, tak je to jasné,“ smála se během rozhovoru zpěvačka, která se svým synem prožívá stejné radosti i strasti jako řada dalších maminek se syny Arturova věku.

Mám dojem, nebo je tomu skutečně tak, že Artur je teď vaše garde, když vyrážíte do společnosti?

Leona: Chodívali jsme spolu poměrně často, i když poslední dobou „vyvenčím“ i někoho jiného, ať už je to kamarádka nebo manažer. Arturovi každopádně nabízím jako prvnímu, že se mnou může jít na akci, kam jsem pozvaná, a nechám na jeho vlastním uvážení, jestli se mu tam chce, zajímá ho to, a především jestli má čas.

Artur: V rozhodování, zda s mamkou půjdu nebo ne, hraje roli to, na co mě pozve. Například některé muzikály mě nezajímají, jiné ano.

Leona: Teď jsme třeba řešili, na co půjdeme do kina dřív. Jestli na Havla, nebo na Šarlatána. A Artur mi rovnou řekl: „Na Havla s tebou půjdu a na Šarlatána uvidím.“ To samé, co se týče koncertů. Koupila jsem vstupenky na Macea Parkera, což je jeden z nejvýznamnějších hudebníků funky music, a vzhledem k tomu, že má Artur rád Jamese Browna, tak jsem mu říkala, že to musí vidět, dokud ten člověk ještě jezdí.

Takže návštěvu koncertu má povinnou?

Artur: (smích) Tak tam třeba nejdu.

Leona: Je mu to nabídnuto. Nechce se mnou jít, i když tu hudbu má rád. Tak se mnou jde kamarádka Vlaďka, a je to. (smích)

Poznávají tě lidé třeba v metru, když jedeš do školy?

Artur: Jestli mě lidé poznávají, nevím. Ale jednou se se mnou před Divadlem Hybernia chtěl vyfotit nějaký pán. Později jsem ho viděl i uvnitř v divadle. Byl to mamčin velký fanoušek, tak proto.

A byl jsi ochotný a vyhověl mu?

Artur: Jo, vyfotil jsem se s ním.

Jsi už ve věku, kdy máš svou hlavu. Poslechneš ještě mámu, když ti řekne, že si máš vzít ráno při odchodu do školy mikinu? 

Leona: Ano. To mu říkám. Ale zrovna dneska jsem mu říkala: „Neber si ji, bude dvacet stupňů.“ Ale samozřejmě
si ji vzal.

Artur: Já to beru tak, že to je dobrá připomínka. Vždycky se nad tím zamyslím, promyslím si, jestli má mamka pravdu nebo ne, a podle toho se rozhodnu.

Leona: Takhle většinou diskutujeme o snídani. Svačinu do školy si samozřejmě bere, obědy má, ale já mu říkám, že nemůže po ránu jen vypít čaj a jít. Takže s tím trochu bojujeme. Ale tuhle připomínku od maminky slyší téměř každé ráno. (smích)

Myslíte si, že jsou komplikovanější vztahy mezi matkou a dcerou, nebo matkou a synem?

Leona: To vůbec nedokážu posoudit, protože znám tolik spokojených vztahů matek s dcerami a matek se syny! To je velice individuální a začíná to asi u toho, jaké má ta která maminka zadání. Co si chce s dítětem užít, prožít, a protože čas letí šílenou rychlostí, jak moc jí na tom záleží. To nastavení se formuje od útlého dětství. Je škoda, když to někdo propase, když mu to proteče mezi prsty, protože narovnávání křivdiček, ať už z jedné, nebo z druhé strany, je pak celoživotní proces. Často si lidé neumějí odpustit, ale mnohé se dá napravit. Záleží na tom, kolik, a především jak kvalitně spolu ti dva stráví společný čas, to, jaké mají zážitky. Ale tak se musí žít. Ne si jednou za rok vzpomenout: „Aha, my jsme nikde nebyli, to bychom měli napravit.“ To si myslím, že je strašně špatně.

Jak sis dětství s mamkou, Arture, užil?

Artur: Vždycky se o mě hodně hezky starala. Dost jsme spolu cestovali, máme z cest různé zážitky a pravidelně se mnou jezdila na kroužky.

Leona: Já jsem to měla snadné. Mě to totiž bavilo. Já jsem si to užila.

Artur: Dělal jsem spoustu sportů. Hodně jsem plaval, dělal jsem gymnastiku, ju-jitsu, hrál jsem fotbal, tenis a u něj jsem zůstal, ten mě baví. Nejdřív jsem hrál rekreačně a poslední dobou mě to začalo bavit víc, takže jezdím i na turnaje, ale nějaké velké ambice nemám.

Leona Machálková má se synem velmi blízký vztah.

Nezalitujete někdy, že nemáte i dceru?

Leona: Je to škoda, že si člověk neprojde tím druhým vesmírem. Výchova, to probouzení ženství v té holčičce, to musí být krásné. Já ale samozřejmě nelituju, že mám syna. Neupřednostňuju, že je něco víc, něco míň, to bychom se všichni rouhali. Ale musí to být pěkné, mít syna i dceru. Nedokážu odhadnout, do jaké míry si my dva s Arturem spolu budeme „špitat“, ale my se spolu zasmějeme, máme obrovská pouta jako sport, ať už aktivní, nebo pasivní, a stále se máme o čem bavit. Jsem ráda, že mám kluka, který se zajímá o dění kolem sebe, a já se mnoho věcí, které mi z oblastí vědy či sportu unikají, díky Artíkovi dozvídám.

Sport je evidentně vaše velké společné téma. Co ještě máte společného?

Leona: Smysl pro humor. My se spolu životem smějeme. I tragikomickým věcem. Je to koření našeho života, jsme takoví šašíci.

Máte své oblíbené společné chvilky, kdy třeba po večeři sedíte a povídáte si?

Artur: Je to jak kdy. Záleží na tom, jakou mám náladu a jestli jsem unavený.

Leona: Ale večeře do pokoje mu nenosím a nikdy jsem nemusela. Artur ví, že příprava večeře dá nějakou práci a tím, že si jde sednout ke stolu, kde má prostřeno, a tam si to zbaští, mi projeví úctu, že jsem se tomu věnovala. V dětství jsme také zavedli pravidlo – ke stolu v tričku, a i to se dodržuje. Je ale fakt, že Artur v poslední době tráví hodně času u sebe v pokoji. A já už jsem také starší dorostenka, takže vím, že i děti mají své nálady. A nemá smysl tlačit na pilu ve stylu: proč nic neříkáš a co ti je, nebo pojď si se mnou povídat. Když nechce, tak nechce. Ale pak najednou přijde za půl hodiny… Nebo přijde zítra a už bude mít náladu. Hlavně žádné násilí. (smích)

Chceš se, Arture, brzy postavit na vlastní nohy?

Artur: Já plánuju, že budu ještě dál studovat. Takže záleží na tom, jestli budu studovat v zahraničí. Tak to asi logicky budu muset bydlet někde sám. Samozřejmě se těším, až budu dospělý, ale zatím si užívám, že jsem dítě a můžu bydlet u mamky.

Leona: Za čtyři měsíce mu bude osmnáct a on ví, že to jednou skončí, a pak už mnohé bude na něm. A já mu tu a tam říkám: „Cokoli v životě budeš potřebovat, jsem tady od toho. Ne že se budeš bát mi něco říct. Za kým jiným bys měl přijít než za mnou? Na průšvihy se nikdo netěší, ale rozhodně neváhej a přijď mi říct i věci, které člověk nechce slyšet.“

Pojí je láska ke sportu a hudbě.

Kam tě to, Arture, táhne, už se u tebe objevily nějaké náznaky budoucího povolání?

Artur: Mě baví různý věci. Třeba focení, design, ale zároveň i matematika a různé ekonomické předměty, takže směřuju asi těmito dvěma směry. Vysokou školu, na kterou bych chtěl jít, zatím vybranou nemám. Ale uvažuju i nad zahraničním studiem. Líbí se mi totiž, když student vyjede do světa a tam se učí. Má možnost poznat místní kulturu, jak se žije jinde, naučí se jazyk a žije v jiném prostředí. Takže to bych chtěl zkusit, ale samozřejmě se to ještě může změnit.

Jsi aktivní a pomáháš s domácími pracemi?

Artur: Spíš dostávám rozkazy a ty pak postupně plním. Sám od sebe ale úplně ne.

Leona: To trošku kritizuju. Měl by se naučit koukat se okolo, co je třeba udělat. To všechno nemůžeš dělat jen na povel. Spokojenou domácnost dělá to, že i ten druhý má smysl pro to, co je zrovna potřeba udělat, nebo se zeptat: „Zvládáš, nebo to mám udělat já?“ Rozhodně to dělá dobrou náladu, i když ten druhý řekne, že to udělá.

Takže pořád čekáte, kdy si to Artur osvojí?

Leona: Ano, pořád to ladíme. (smích) Mně dělají hádky fyzicky špatně, ale opravdu. Zvedne se mi žaludek a nemám to ráda. Neříkám, že jsem se nikdy nehádala, bohužel hádala, a proto raději vyhledávám životní styl bez hádek. Ale snažím se být vůči těmto věcem u Artura důsledná. I když mě taky nebaví být jako kolovrátek.

Učíte Artura vařit?

Leona: Ano. On se o vaření hodně zajímá. Sledujeme pořad MasterChef, a když byl malý, tak na YouTube sledoval v angličtině juniorské MasterChefy a další podobné pořady. Takže umí spoustu jídel.

Artur: Umím uvařit různé těstoviny s omáčkama. Třeba sugo, pomodoro, aglio olio. Technicky bych dokázal uvařit i bolognese, i když jsem to ještě nezkoušel. Pak saláty, dokázal bych upéct i kuře nebo udělat řízky.

Jaký máte vztah? Matka a syn, nebo parťáci?

Artur: Mamka je mamka, ale dokáže být i parťák a já jsem za to rád.

Leona: Přesně, je příjemné, když maminka ještě natřepe polštář. Ta realita je potom tak nekompromisní, že mě to kolikrát potom mrzelo, když jsem byla neústupná. Taky jsem si říkala, že bych si přála, aby, až tu nebudu, ta vzpomínka na mě byla láskyplná. A to si musíme každý hlídat.

Máte nějaké třecí plochy?

Artur: Jednou za čas to máme, že se v něčem neshodneme. Ale jsou to spíš takový ty návyky.

Jako například ponožky hozené vedle košena prádlo?

Leona: Co ponožky! Ale převracet ty ponožky a ještě z nich vyklepávat antuku. Ale to jsou banality. Jako předseda fanklubu Artura Šípka (smích) musím říct, že než mít někoho, kdo má komínky ve skříni, lajdá školu a o nic se nezajímá, tak mám raději někoho otevřeného, kdo se zajímá, ale holt bordeláře.

Už třetím rokem spolupracujete se Smiling Crocodile, což je nezisková organizace, která pomáhá dětem s těžkým kombinovaným postižením. Jste nejen její tváří, ale zapojujete se i aktivně.

Leona: Mě těší, že mohu zajít do školky a školy, kde vidím náročnou práci, kterou pedagogové, vychovateléa různí terapeuti dělají. Často jsem pozorovatelem, tu a tam se do nějakých aktivit i zapojím a je to velmi náročné, protože tam jsou děti s kombinovaným postižením. Oceňuji i to, že u takových dětí někdo nerezignuje a snaží se zpříjemnit kvalitu jejich života a zároveň myslí i na povyražení rodičů těchto dětí. Aby měli čas na sebe a přišli i na jiné myšlenky, protože oni se o ty děti starají prakticky čtyřiadvacet hodin denně, což je opravdu velmi náročná péče. Z toho mám respekt a všechny neuvěřitelně obdivuju.

Jsou pro vás osobně tyto návštěvy přínosem?

Svým způsobem se tam chodím nabít, protože když vidím tu energii a stoprocentně dobrou náladu všech, kteří se dětem věnují, tak mě to přiměje k nějaké pokoře a uvědomění si darů a štěstí, které mám. Na konci letošního roku, konkrétně poslední adventní víkend, se chystáte do pořadu Adventní koncerty v České televizi. Budete zpívat? Bohužel tam nezpívám. Mám už dlouho domluvený jiný pracovní závazek. Ale samozřejmě jsem k dispozici na natáčení reportáží, které tomu budou předcházet. Peníze ze sbírky, která poběží od prosince do února, Smiling Crocodile využijí pro nové vybavení jejich školy i školky nábytkem a speciálními pomůckami. Já věřím, že se to podaří, a příští rok v září tam budou moci přivítat nové žáčky ve vhodném, důstojném a podnětném prostředí.

Letos v létě jste si užívala poměrně nezvyklého volna a hrála jste hodně tenis. Budete teď na podzim hrát méně tenis a víc zpívat?

Leona: Mám štěstí, že jezdím do sálů, kam se vejde přibližně pět až osm set lidí, což je v tuto dobu velká výhoda. Velmi se na koncerty těším a třeba se na nich s někým z vašich čtenářů uvidím.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky