Jiřina Bohdalová: Se sestrou jsme si podobné, jedno nás na sobě ale rozčiluje

Jiřina Bohdalová
Jiřina Bohdalová

Nepůsobí dojmem pokojné penzistky. Připravuje kávu, koukne do novin, nahlas si zanadává, do toho stihne vyřídit telefony… Herečka Jiřina Bohdalová (88) je vzor pro všechny, kteří neberou věk jako břemeno. 

Jak to u vás vypadá, když máte volno?

Nemůžu říct, že ležím a mám nohy nahoře, pořád něco dělám, před chvílí jsem byla na balkonku, tam pěstuju v truhlících, co se dá, od jara do zimy. To bych doporučovala všem - nesedět, nekoukat jen na televizi nebo do počítače. Navíc v bytě je taky pořád práce, když se ženská pořádně rozhlédne, to máte stejné jako na chalupě, no ale musí se rozhlédnout.

Co děláte, když přijdete domů po představení?

To jsem taková hodně vybuzená, nemůžu sebou hned hodit do postele a usnout. Většinou vyřídím mailovou korespondenci, pustím si televizi, ta mě nejlíp uspí, v noční hodinu už mě nerozčiluje, protože nejsou zprávy.

A lednici neotvíráte?

Správně by si ji měl každý na noc zamykat, ztratit klíček a až ráno ho zase najít. Samozřejmě mě honí mlsná, ale že bych si v noci dala bůček, to ne, snažím se jíst zdravě, i když jak ráda bych si ho dala!

Jak byste pojmenovala hrdinky, které hrajete v Divadle Na Jezerce?

Teď hraju samé vyšší šarže - Generálku a Paní plukovníkovou. Druhý titul je čistá komedie, zavedené představení, pořád vyprodané. Generálku jsem hrála ve Vinohradském divadle před 28 lety, a kdyby mi tenkrát někdo řekl, že se k ní vrátím, myslela bych si, že se zbláznil. Ovšem ona ta hra Jiřího Hubače vůbec nezestárla. Je o ženské, která přišla ve válce o své nejbližší, a slavnému vojevůdci totálně rozcupuje jeho hrdost na vojenské úspěchy… Jirka byl a je můj srdcový autor, jeho precizně vymyšlený, nadčasový text přesně souzní s touhle dobou. Radek Holub je geniální jako Napoleon, celé představení si užíváme jako „krásu divadla“.

Momentálně není divadlo u mladých herců v módě, není to pro ně už ten pilíř profese… Co si o tom myslíte?

Že je to chyba, nic nenahradí okamžitou, bezprostřední reakci publika. Myslím ale, že obecně mladým hlavně chybí vedení výraznou tvůrčí osobností v mateřském divadle, herci scény střídají, lítají z jedné na druhou. My jsme měli ve Vinohradském režiséra Jaroslava Dudka, který nás výtečně hnětl a formoval - hrála jsem malé figury, větší, dostávala protiúkoly, které k mému naturelu vůbec nešly, byla jsem někdy naštvaná, připadalo mi to nespravedlivé, ale musela jsem se s nimi poprat. Dnes se obsazují role hodně podle typu, všechno jde příliš „po srsti“, příliš se spěchá. Mladým zřejmě tohle tempo vyhovuje, já to říkám jen z pohledu člověka, který v jejich věku zažíval něco jiného. Ale pravda je, že rádi poslouchají, když jim o tom vyprávím.

Jiřina Bohdalová na premiéře snímku Klec

Jaké to bylo, když šla kolem parádní role a dostala ji kolegyně?

To víte, že nic moc, nedělejme si iluze, že všechno bylo ideál! Divadlo je velmi soutěživé prostředí, ve kterém chce každý vyniknout, a rozhodně nebudu tvrdit, že jsem své dobré kamarádce nikdy nezáviděla krásnou roli. Výhodou ale bylo, že u mě to vždycky trvalo jenom chvilku, koukla jsem se na ferman, trošku si zazáviděla, a pak si řekla - aspoň nebudu zkoušet a budu mít volno. Domů jsem to zklamání nenosila.

Jak řešíte herecká úskalí s dcerou Simonou?

Do výběru rolí jí nemluvím, to je její volba, už je dost zkušená. Zve mě na generálky, to si vezmu papír, tužku a píšu si bodíky. Pochopitelně jí nemůžu roli „převorat“, ani nemám důvod, ale drobnosti si zaznamenám. A taky ji chválím, před premiérou je důležité, aby si herec věřil, že porodí krásné dítě, protože každá premiéra je zrození něčeho nového.

A co nepracovní konflikty, ty si dopřejete?

No to bychom nebyly normální, samozřejmě že se pohádáme! Něco se mi nelíbí na ní, jí zase na mně, žijeme úplně stejně jako každá jiná rodina, která se hádá, která se usmiřuje a která se miluje.

V určitém věku začne mít člověk pocit, že všeho ubývá sil, energie, nápadů. Jak jste na tom vy?

Klepu na dřevo, zatím mě to moc nepostihlo. Pochopitelně někdy „padám na ústa“, ráno mi trvá dýl, než tělo poskládám dohromady, nevyskočím hned jako ve třiceti. Ale kdybych si stěžovala, bylo by to rouhání. Mám svou životaschopnost po rodičích, pokaždé zdůrazňuji, že je to vlastně jejich zásluha. Já jsem se jen naučila být k sobě tvrdá, nestěžovat si, neskuhrat při každém píchnutí, protože to vede jenom k tomu, že vás to píchnutí bolí čím dál víc.

A co vám na sobě vadí?

Podívejte se, když je někomu osmaosmdesát jako mně, tak už nemá cenu si něco zakazovat, chtít něco napravit, protože už to stejně nestihne.

No a jaké chybky vidí ostatní?

Vadí jim moje rychlost. S mou mladší sestrou jsme v mnohém stejné, ale v něčem jiné, Jaruška si ráda sedne, ráda se prochází. Její oblíbená věta zní - já se jen na tebe dívám, a jsem unavená. Když spolu jdeme chodbou, jsem u výtahu o dvě minuty dřív, protože já se řítím a ona si jen tak kráčí. Mě to rozčiluje, ona mi nadává, proč se honím. Jenže já si tu energii nemusím vyrábět, mám ji v sobě.

Jak často si voláte?

Jsme spolu na skypu, a to skoro denně. 

Jiřina Bohdalová se sestoru Jarkou.

Jste fatalistka?

Ano. Několikrát jsem se přesvědčila, že ať člověk dělá, co dělá, přes všechno úsilí, zábrany, ta osudová událost dřív nebo později přijde. Utkvěl mi film, který jsem viděla někdy v patnácti, jmenoval se Kdybych žila znovu. Hrdinka v něm zastřelí svého muže, činu lituje a věří, že kdyby dostala šanci, dokáže osud změnit. V druhé polovině filmu se skutečně její život opakuje a ona se snaží vyvarovat všeho, co by mohlo vést k vraždě. Na konkrétní den dokonce odjede na druhý konec světa. Když předvádí ve společnosti, že teď je osud poražen, vystřelí do dveří. Tam nečekaně stojí její manžel, naplní se přesně i doba jeho smrti, protože manželka zapomněla, že existuje časový posun. Takže nepodstatné věci se změnit dají, ale ten hlavní okamžik, který vás nečekaně hodí úplně jinam, člověk moc neovlivní. Alespoň já si to myslím.

Co třeba ve vašem případě?

Někdy pátrám v paměti, jak se vlastně stalo, že si ten který režisér vybral zrovna mě, proč mi nabídl spolupráci Vladimír Dvořák, který mě posunul zase jinam… Já jsem skutečně začínala rolemi „kuk za vázou“, kdy jsem se jen tak prošla po jevišti, a nakonec mám repertoár z postav, z nichž mnohé byly napsány přímo pro mě. To je herecké štěstí, ale jak jsem napsala i ve své knížce - měla jsem štěstí na lidi. Osud mi nastrčil do cesty ty správné.

Jak přemýšlíte o budoucnosti?

Neradostně. Současnost je dramatická a hlavně jí nerozumíme. Jenže ona je každá válka normálním lidem nepochopitelná, a dnes k ní nejsou zapotřebí ani kvéry. Stačí nenávist a fanatismus.

A přemýšlela jste o tom, že byste si život podle písničky Zdeňka Svěráka „dala ještě jednou“?

Jo, ale od narození. Protože se dá předpokládat, že až mi bude takových dvacet, třicet, tak už svět bude lepší.

TAK ŠEL ČAS

1931 Narodila se 3. května v Praze, má o 12 let mladší sestru Jaroslavu, která žije ve Švédsku.

1955 19. března se jí narodila dcera Simona, jejím otcem je Břetislav Staš. Ve stejné době jí zavřeli otce na 12 let za velezradu.

1967 Nastoupila do Divadla na Vinohradech, její první rolí byla Líza Doolittlová v Pygmalionu.

1971 Vznikl první díl zábavného pořadu Televarieté, jehož ukázky zdobí archiv televizní zábavy dodnes.

1993 Natočila s režisérem Zdeňkem Zelenkou pohádku Nesmrtelná teta a tím začala jejich dlouholetá úspěšná spolupráce.

1995 Za roli Fany získala Českého lva za nejlepší Ženský herecký výkon v hlavní roli, je mnohonásobnou vítězkou divácké ankety TýTý.

2016 Má dva dospělé vnuky, Marka a Vojtu, v ČT má svůj pořad Hobby naší doby.

O SLAVNÉ MÁMĚ A SESTŘE

Simona Stašová, dcera:

„Mámin věk vnímám a nevnímám. Vnímám ho, když si vzpomenu, kolik jí to vlastně je, ale když se na ni podívám a jsme spolu a chechtáme se, nebo když nám vaří a u toho si povídáme, tak mám pocit, že jsme sestry. Co jí přeju, je zdraví, zdraví a zdraví, a taky pořád stejný elán a chuť do života a chuť do práce a chuť do čtení a učení se nových textů. Byla jsem se podívat na promítání filmu Každý milion dobrý a musím říct, že tuto její hereckou polohu režiséři moc nevyužívají, a je to veliká škoda, protože máma je naše Judi Dench. Prostě vynikající.“

Jaroslava Henzelová, sestra:

„Není to pro mě nic lehkého popsat naši Jířu. Ona je něco, co tu vždycky bylo, a jsem přesvědčená, že to tak zůstane. Jen ty číselné hodnoty se mi nějak pomotaly. Před lety jsem na otázky věku v žertu odpovídala, že jsem podstatně mladší než moje slavná sestra. Ale to se mi vymklo z ruky. Zatímco já hbitě stárnu, ta moje sestra jestli přímo nemládne, tak určitě za posledních 50 let nepřibrala ani rok. Ale je jí přáno! Jířo, hurá do další padesátky a zůstaň nám tak vitální, jak jsi dnes, ať nás má kdo obskakovat! Pusu tvá podstatně starší sestra Jarka.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky