Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Harold Lloyd: Jeho kariéru nastartovaly brýle pro intelektuály

Harold Lloyd
Harold Lloyd
Zdroj: Profimedia.cz

Nasadit si před kamerou brýle byl pokyn snad přímo od boha. Giganti americké grotesky prvních dvou desetiletí minulého století byli všichni úzce vyhranění – gagy to moc nešlo, ty s rozmanitou vynalézavostí přebírali jeden od druhého, a tak se chtěli lišit aspoň vnějšími atributy. Haroldu Lloydovi se to dlouho nedařilo, pořád jako by byl jen něčí kopií. Dokud si nenasadil brýle.

Přijít na ten prostý trik mu trvalo drahně let. Dva jeho největší konkurenti, Chaplin a Buster Keaton, s nimiž posléze utvořil trojlístek těch největších, si své nezaměnitelné postavy vymodelovali záhy po nástupu k filmu a už je jen propracovávali. Harold Lloyd tápal. Byl z nich nejpracovitější, ve 20. letech natočil víc krátkých grotesek než oba komici dohromady, ale něco mu chybělo. Říkejme tomu třeba dar, ale podstata je všední: Chaplin i Keaton stáli od raného dětství na vaudevillovém jevišti, odkud si přinesli do filmu nezaplatitelnou průpravu, znalost publika a triků, jež na ně zabírají. Tohle Lloydovi chybělo. Musel jít cestou pokusů a omylů, musel si svoji pozici vydřít.

Když se mu to ale na počátku 20. let povedlo, stálo to za to. Chaplin byl v daném oboru sice i nadále velikán, k němuž konkurenti vzhlíželi a více či méně očividně jej kopírovali, ale Harold Lloyd ve své době už jen svou pílí vydělával víc než on. A pragmatičtí majitelé kin, kteří měřili úspěch komedií ne podle recenzí, nýbrž smíchem diváků, dávali Lloydovi přednost.

Tom Sawyer na věži

V malém městě Burchard v Nebrasce, kde se Lloyd v roce 1893 narodil, musela být neskonalá nuda. Malý Harold si ji ale dokázal zpestřit. Jak tam, tak potom v dalších místech, kam ho za vidinou lepšího bydla vláčely chudé rodinné poměry, se vždy rychle obklopil partou dobrých kumpánů, stal se přirozeným vůdcem každé takové smečky a společně prováděli různá alotria. K jeho mistrovským kouskům, ostatně předznamenávajícím adrenalinové scény z jeho pozdějších filmů, patřilo zdolávání kostelní věže – samozřejmě zvenčí bez jištění. Stávalo se, že opozdilci se u korouhve teprve otáčeli na zpáteční cestu, a Harold už byl zase dole.

Dovedl si zařídit dětství po vzoru Toma Sawyera, oceňovali později pamětníci.

Doma už to tak zábavné nebylo. Otci Jamesovi sice v sousedství neřekli jinak než Foxy, ale lišáckého na něm nebylo vůbec nic: důvěřivý obchodník šel od jednoho finančního nezdaru ke druhému a rodina musela obracet každý čtvrťák. Matka Sarah nakonec nevydržela s nervy, se smolařským Lišákem se roku 1910 rozvedla a odešla neznámo kam, zanechavši mu na krku dva syny.

Jeden z posledních čtvrťáků použil otec jako nástroj osudu. Se syny se shodl na tom, že je potřeba jít jinam, snad za lepším – ale o tom, kam to bude, měli Lloydovi odlišné představy. Otec by rád zamířil na východní pobřeží, kde cítil více obchodních příležitostí, ale oba chlapci, zejména Harold, si vyhlédli Kalifornii.

O to, kam se hnou, si hodili mincí. Padla panna. Zamířili na západ do San Diega.

Indián v portfoliu

Paní Lloydová po odchodu od rodiny bezděky zanechala mladšímu synovi cennou devízu: vštípila mu lásku k divadlu.

Harold k němu tíhl už odmala. Kdykoli to šlo – a šlo to často, protože základnímu vzdělání moc nedal, putoval od města k městu s potulnými komedianty, pro něž dělal všechno, co se namanulo: biletáře, prodavače cukrovinek, a když bylo třeba, i hrál.

To byl stěžejní důvod, proč Harold táhl rodinu do Kalifornie, v níž už tehdy herci spatřovali zaslíbenou zemi.

V San Diegu začal opožděně chodit na střední školu, ale spíš jen proto, že při ní fungovalo studentské divadlo, k němuž se okamžitě přidal. A tak exceloval, že když v roce 1913 přijel do města natáčet Edisonův filmový štáb, Lloyd se dostal do komparzu. Na dochované kopii filmu Příběh starého mnicha se mihne v pozadí zástupu lidí na jakési párty s miskami a sklenicemi v rukou v úloze indiánského číšníka.

Dějiny poťouchle, ale pravdivě konstatují, že Lloyd tak stanul před kamerou dřív než ostřílený Chaplin.

Po dalším stěhování, tentokrát do Los Angeles, pravidelně dojížděl tramvají do Hollywoodu, kde se před branami filmových ateliérů konala jakási burza herecké práce. Zástupy adeptů slávy tam postávaly a čekaly na studiové asistenty, kteří mezi ně chodívali vybírat komparz. Lloyd si nechal nafotit portfolio snímků v různých převlecích a mohl posloužit jakékoli poptávce: vedle indiána měl ve složce fotku sebe jako vlkodlaka, jako židovského zastavárníka, jako přístavního povaleče… Bylo to ale málo platné. Role, kterými by se po stupíncích vydal na dráhu charakterního herce, jímž se tehdy chtěl stát, nepřicházely. Ze statování s bídou uhradil nájem.

To se však mělo změnit dnem, kdy se před studiem spřátelil s jedním ze zevlujících adeptů slávy. Podnikavý vrstevník se jmenoval Hal Roach.

Chaplin na tucty způsobů

Vystávat důlky před ateliéry přestalo Hala Roache brzy bavit. Měl navíc štěstí, že zdědil slušný obnos, a naleznuv v sobě spíše obchodnický než herecký talent, založil si vlastní studio produkující krátké hrané filmy, převážně grotesky. Prvním, koho angažoval do stálého hereckého ansámblu, byl Harold Lloyd. „Byl to nejpracovitější herec, jakého jsem kdy poznal,“ vysekl mu po letech poklonu.

A točilo se a točilo a točilo. Všude, kde se dalo, často v městských ulicích, za běžného provozu bez záboru. Roach produkoval desítky krátkých hraných filmů ročně. Lloyd si pod jeho vedením vytvořil komediální postavu „osamělého Lukea“. Byla to chaplinovská figura, ale aby podobnost nebila tolik do očí, odlišil ji drobnostmi: místo pytlovitého oblečení měl na sobě všechno upnuté, knírek, který si nalepoval, se skládal ze dvou částí. Jinak to byl podobný smolař jako tulák Charlie, který na nesnáze vyzrával jen za cenu krkolomných eskapád. „Bylo to úspěšné,“ zhodnotil tu éru po letech sám Lloyd, „ale ne moc dobré.“

Úspěšné to bylo natolik, že distributor, firma Pathé, vyžadoval jeden dvacetiminutový film týdně.

Takové vražedné tempo držel Lloyd rok a půl, během této doby natočil na 70 grotesek. Jeho obliba rostla, on sám ale cítil, že by se měl posunout dál. Osamělý Luke nahrával stagnaci. Když si kteréhosi dne roku 1917 jeden z herců ve studiu nasadil jen tak na nos brýle s výraznými obroučkami, Lloyd s Roachem užasli, jak se proměnil. Druhý den přinesl Roach krabici obrouček a půl dne vybírali.

Obrýlené období, jak to Lloyd sám nazýval, jeho postavu polidštilo, přiblížilo ji běžnému divákovi, aniž by nutilo Lloyda slevovat z šílených kousků, a umožnilo postavě vést i civilní život, mít sídlo, flirtovat s děvčaty. Brýle otevřely cestu i k dalším proměnám: přibyl slamák a dosavadní fanfarónskou neohroženost postavy (mezi diváky se jí říkalo prostě Harold nebo taky jen On) začala vyvažovat pokora. Někdy v roce 1918 Lloyd konečně dokreslil a vystínoval svůj trvalý filmový charakter.

Lidská moucha s handicapem

Následující pětiletka byla sice méně hektická, o to větší nároky ale kladla na soustavné zvyšování kvality. S tím rostla i stopáž, zvolna se posouvala do rámce plnometrážních snímků. Když uviděl vystoupení „lidské mouchy“, odvážlivce, který před očima chodců na ulici zdolal po fasádě mrakodrap od chodníku na střechu, napadlo Lloyda předvést něco podobného v komediální rovině před kamerou. Tak vznikla řada tzv. napínavých grotesek, jež vyvrcholila roku 1923 filmem, kterým by Lloyd patrně vstoupil do dějin kinematografie, i kdyby žádný jiný nenatočil. Scénu z grotesky O patro výš, při níž Lloyd visí na ručičce hodinového ciferníku vyklopeného z fasády výškové budovy, zná i po sto letech snad každý. Když se film promítal v kinech, v předsálí měli službu zdravotníci, protože diváci občas omdlévali.

Lloyd za života nikdy neprozradil všechny triky, které při natáčení s Roachem použili: čarovalo se s úhly a postavením kamery, nechyběl zastupující kaskadér, ale notnou část kousků prováděl po schválení pojišťovnou Lloyd sám.

Výkon to byl o to obdivuhodnější, že od roku 1919, kdy mu v ruce explodovala ostrá nálož považovaná za neškodnou rekvizitu, byl Lloyd zmrzačený. Při výbuchu přišel o palec a ukazovák na pravé ruce, věděli to ale jen jeho nejbližší, protože od té doby nosil při natáčení i v civilu rukavici v tělové barvě s vycpávkami a se dvěma prsty sešitými.

O patro výš byl poslední film natočený s Roachem. Jak se jeho studio vzmáhalo, už neměl na Lloydovy filmy tolik času jako dřív, a i Lloyd si chtěl užít nezávislosti. Bezprostředně poté začal točit filmy ve své vlastní produkci a ve vlastním studiu.

Ničivá zvuková vlna

Lloyd si dal záležet na tom, aby filmy z vlastního studia odlišil od Roachovy rychlovýroby. Na prvním, nazvaném On svádí děvčata (1924), je znát, že na něm finančně nešetřil: stál třikrát tolik než O patro výš. Předsevzal si také, že jeho filmy musí zrcadlit i charaktery hlavních postav, ne pouze hýřit gagy, jak o tom svědčí například snímek On zázračným studentem (1925). I na samotné gagy už šel důmyslněji. Byť i nadále točil víceméně bez scénáře, gagy vymýšleli gagmani – a nebyla to prý žádná legrace, jak později vzpomínal jeden z nich: porady o humoru byly vážné a celý den vášnivých diskusí mnohdy přinesl jen dvě tři natočené minuty.

I z tohoto důvodu Lloyd výrazně polevil v tempu. Zatímco v první polovině 20. let posílal do kin několik filmů ročně, v druhé půlce a pak v další dekádě točil stěží jeden film za rok.

Tohle zvolnění mělo i jiný důvod: v roce 1927 se film rozezvučel. Byla to rána jako z děla a mnohé z hvězd němé éry ji nepřežily. Lloydovi přinesl zvukový film fatálnější újmu než výbuch oné ostré rekvizity: dva roky zvuku odolával a až v roce 1929 natočil původně ještě němé, ale dodatečně ozvučené Vítané nebezpečí. Diváci byli zvědaví, jaký bude mluvící Lloyd – a on je neuspokojil. Filmy jako by s dialogy ztratily někdejší švih a říz.

Od toho okamžiku začala Lloydova sláva uvadat. V roce 1938 natočil ve své produkci poslední film a pak studio prodal.

Působil pak chvíli v rádiu, jako padesátník se ještě jednou, naposledy objevil před kamerou (Hřích Harolda Diddlebocka, 1947) a roku 1953 převzal od filmové akademie, kterou ve 20. letech spoluzakládal, čestného Oscara.

Blahobytně pak dožíval s manželkou a třemi dětmi v Greenacres, neorenesančním sídle o 44 místnostech s pětimetrovými stropy a pozemkem, na jehož 6,5 hektaru bylo sedmero velkých zahrad, golfové hřiště, fontány i třicetimetrový vodopád. Dům vystavěl v době, kdy byl jednou z nejlépe placených filmových hvězd.

Často tam za ním chodili i přátelé z jeho zednářské lóže, ale po smrti manželky v roce 1969 se dostavil nevítaný host: rakovina prostaty, na niž 8. března 1971 zemřel.

Zdroj: Květy

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky


ZAVŘÍT REKLAMU