V galerii najdete tipy, jak si vyšetřit chvilku času pro sebe.
Osudy
U nás ve městě je dětský domov. Děti si chodí každý den hrát na dětské hřiště, kam pravidelně chodím i já se synem. Všech těch dětí je mi nesmírně líto. Nemají žádnou rodinu. Nezaslouží si takový osud. Na druhou stranu věřím, že se jim pečovatelky věnují a snaží se jim dát maximum pozornosti i lásky. V hlavě mi ale utkvěli tři chlapci. Jsou to sourozenci a podobu v sobě nezapřou. Nejstaršímu je přibližně deset let, prostřednímu kolem sedmi a nejmladší může být tak tříletý. Jsou pořád spolu a na hřišti za mnou chodí. Povídáme si a hrají si s mým synkem. Jsou milí.
Nespravedlnost
Dnes jsem jsem je ale potkala v doprovodu jejich maminky v kavárně. Asi si je mohla vzít na odpoledne na starost. Nevím, jak to v dětských domovech chodí. Ta žena vypadala zvláštně. Jako by si před setkáním s chlapci něco vzala a byla nadopovaná prášky. Seděla jsem tam a pozorovala jsem je. Je mi smutno z toho, jak se k nim chovala. Byla k nim hrubá a neřekla jim slušné nebo vlídné slovo.
Musím na to pořád myslet a už skoro týden kvůli tomu nespím. Mám na krajíčku, je mi jich líto. Nikdy bych na svoje dítě tak sprostá nebyla. Jsou to hodní kluci, poslouchají na slovo, mají o všechno zájem. Je to tak nespravedlivé. Je spousta lidí, kteří se snaží a počít se jim nedaří. A pak jsou tu ti, co si děti nezaslouží a nechtějí se o ně starat. Bohužel většinou nezůstanou jen u jednoho potomka. Nevím, jak to v sobě překonat.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
