Hned po porodu se život ženy obrátí naruby. V galerii najdete několik změn, kterým se nevyhnete.
Nepochopení
Je mi 26 let, už mám dávno po škole, jsem finančně zajištěná a s partnerem žiji už několik let ve vlastním bytě. Můj život je přímo ukázkový a já nechápu, proč bych nemohla začít uvažovat o založení rodiny. Ze začátku jsem myslela, že jsem jen zbytečně přecitlivělá a už v prvních měsících očekávání pracují hormony, ale ať se na mámino chování dívám z různých stran, vinu nebo chybu u sebe nevidím.
Pohled zpátky
Při vzpomínkách na dětství se ztrácím ve zmatku. Vybavuji si spoustu nehezkého. Říkala mi, že jsem se neměla narodit, že jsem jí už v těhotenství způsobovala spoustu problémů, že mě měla hned po porodu uškrtit a odhodit. Roky jsem střípky toho všeho nedokázala poskládat dohromady, ale teď to vidím jasně a vím, že chci přerušit veškerý kontakt. Nesnesu mít ve své blízkosti člověka, který je schopen vyslovit takové hrůzy. Snad bych měla pochopení, pokud by šlo o jednorázový zkrat. Když jsem jí s nadšením volala, že se brzy stane babičkou, její reakce mi vyrazila dech. „Vůbec mi to neříkej, divím se, že mi to voláš. Jasně jsem ti radila, ať to neděláš, že rodina ti akorát zkazí život.“ Od té doby jsme spolu nepromluvily. Nechápu, jak to s ní táta může vydržet. Celý život ho jen komanduje a nedá mu pokoj. Jen jsem po něm vzkázala, že dokud matka nezmění své chování, nechci ji vidět. Co vím, nerozhodilo ji to.
Nevadí jí, že svou vnučku nikdy neuvidí, že ztratila dceru, že jediný, co jí zbylo, je na odpor příliš slabý manžel. Nečekám, že se něco změní. Jen bych ráda ujištění, že je pravda na mé straně.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
