Manželovi lžu, nesnáší totiž "zbytečné" nákupy

Manželovi lžu, nesnáší totiž "zbytečné" nákupy

Bohužel musím přiznat, že manželovi nemůžu říkat pravdu. Alespoň, co se koupě nového oblečení týká. Je totiž doslova držgrešle a nesnáší podle něj zbytečné nákupy. K nim samozřejmě řadí i koupi nového oblečení, když skříň mám přece plnou starého...

Muž je totiž přesvědčen, že dokud ze mě obnošené oblečení nespadne samo, je zbytečné pořizovat si nové. Příklad: koupím si novou sukni a halenku, protože ty staré se už nedají nosit – sukně je na zadku příliš oblýskaná. A blůza? Samý žmolek a v podpaždí se trhá tak, že ji nemá cenu zašívat. Neposlouží ani jako hadr na podlahu, jelikož je ze syntetického materiálu. Vybalím své nové akvizice a manžela málem raní mrtvice. „Už jsi zase utrácela za blbosti! Copak nemáš skříň plnou hadrů?“ kvílí.

„Kdybys tu starou sukni při žehlení napařila, tak by se neblýskala. Jenže ty jsi líná! Stejně tak halenka. Proč jsi ji nezašila? No jo, ona vyšla z módy! A kolik že stála ta nová? Pětikilo??? No to mě podrž! Za takovou sumu mohlo být něco užitečného do domácnosti.“

Veškerá radost z nákupu je pryč. Ne že bych byla marnotratná, věci mi vydrží dlouho a nikdy si nepořizuju nic předraženého. Manžel se mnou nechodí, brouzdání po obchodech jsou pro něj hotová muka. Chápu ho, ale tak trochu závidím ženám, které si zkoušejí oblečení před zraky muže, jenž nejenže chválí, jak jí to sluší, ale ještě u pokladny vytáhne kreditku a všechno zaplatí.

Nechci, aby mi manžel oblečení kupoval. Mám své soukromé „konto“, stejně jako on má své vlastní peníze na nákup rybářského náčiní, různého nářadí a samozřejmě i věcí na sebe. Ale ty si téměř nepořizuje. Kdybych mu neopatřila svetr, košili nebo kalhoty, chodil by jako vandrák. Taky mi to pokaždé vyčte, ale pak v novém vesele chodí, i když na jeho staré hadry nesmím ani sáhnout. Kdepak do popelnice – můžou se přece někdy hodit. Zřejmě by velmi ocenil, kdyby se položka oblečení ze seznamu našich výdajů vytratila navždy. Jenže já nechci chodit v modelech typu bezdomovkyně, takže mi nezbývá než se uchylovat ke lsti.

Skvělá finta: „sekáč“

Jakmile si něco koupím, okamžitě strhnu cenovky a účty schovám na tajné místo – pro případ, že bych oblečení musela vyměnit. Věci pak uložím na dno skříně a po čase je vytáhnu a začnu žehlit. Samozřejmě před manželem, aby měl celou akci pěkně před očima.

„Ty sis zase koupila něco nového? To neznám,“ pronese. Musím uznat, že má celkem dobrý přehled. „Ale kdepak,“ odpovím. „Tyhle věci mi tady ležely už dva roky, moc jsem je nenosila, abych si to nezničila, víš? No a teď se hodí. Pěkně je vyžehlím a je to.“ Něco zamručí a je spokojen.

Pokud si chci něco nového obléknout hned a nenechat odpočívat na dně skříně, vytáhnu osvědčenou kartu jménem sekáč. „Víš, kolik mě stála tahle sukně? Dvacet korun! A svetřík byl za deset! Musela jsem prohrabat celou hromadu, než jsem na ně narazila. Ale řekni sám, za takovou cenu jsem to tam nemohla nechat.“ Manžel uzná, že pěkný komplet za třicet korun českých je fakt celkem terno, i když jsem vzato z praktického hlediska místo toho mohla koupit žebro na hovězí polévku. Ale jinak víc neprotestuje.

Odbourala jsem kadeřníka, stříhám se sama. Naštěstí mám vlnité vlasy, takže zuby nejsou moc vidět. Na kosmetiku si občas zajdu, manžel stejně nepozná, že jsem vylepšená. No a schovávám si i účty za knížky. Možná bude lepší je rovnou zahazovat. Knížky totiž miluju a ráda je vlastním, takže je okamžitě zabalím do igelitového přebalu a manželovi tvrdím, že jsou z knihovny. Často si říkám, mám tohle zapotřebí? Takhle si vymýšlet a lhát. Ale jinou taktiku se mi nepodařilo vymyslet.

Harpagon je náročný partner

Odpovídá PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

To, že se ve vztahu sejde někdo, kdo má k penězům celkem zdravý postoj, s Harpagonem, je poměrně časté. Jeho skrblictví nás přitom zaskočí většinou až v průběhu manželství. Zamilovaný Harpagon může na čas zbožňovat partnerku či partnera téměř tak intenzivně jako peníze, a proto své skrblictví nedává moc najevo. Stejné to bývá i s opačnou úchylkou, která spočívá v nadměrném nakupování: zprvu nám může poněkud rozmařilá partnerka se svými „spontánními“ nutkavými nákupy připadat docela roztomilá. Většina vlastností, zvláště problematických, se však v průběhu soužití časem spíše zvýrazňuje.

Nemá význam Harpagona o čemkoli přesvědčovat! Je možné ho léčit, podmínka je, aby byl motivován. V průběhu léčby by se asi ukázalo, co jeho poruchu vyvolalo a jak by ji mohl dostat víc pod kontrolu. Také ho lze opustit. Nebo si osvojit strategie, jež umožní vedle něj ve zdraví přežít.

Janin nápad se „sekáči“ je jistě užitečný, stejně jako její schopnost vydávat nové oblečení za dávno zakoupené. Nicméně má vlastně smůlu. Běžný muž totiž zpravidla jakoukoli inovaci šatníku nezaregistruje, pokud se mu sama žena nepochlubí. Má jen nejasný pocit, že je nějaká jiná. Neví v čem, nechce se však blamovat, a tak se raději neptá.

Jana prý závidí ženám, které zkoušejí oblečení před zraky manžela (trousícího pochvalné poznámky), jenž nakonec vše zaplatí. Upřímně řečeno neznám moc podobných exotů! Nebránit, zaplatit, to ano, ale trpělivě a rád asistovat?

Žijete-li s Harpagonem, nesnažte se měnit systém, ale pokuste se ho pumpnout vždy, když to jen trochu jde. Rozhodně nemusí vědět o každé koruně, kterou vám v práci přidali!

Mohlo by vás také zajímat: Matka chce, abych zemřela místo bratra

 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek