Bylo mu šestnáct, když mu lékaři diagnostikovali leukémii. Než onemocněl, byl to kluk plný energie, který vnášel dobrou náladu, kamkoli přišel. Pak začal být unavený a občas i hodně vyčerpaný, ale přičítali jsme to jeho sportovním aktivitám a taky škole. První ročník gymnázia pro Jirku znamenal velkou změnu a učení měl opravdu hodně.

Mononukleóza to nebyla...

Když mu ale bez příčiny začala téct krev z nosu, bolelo ho břicho a zvětšily se mu mízní uzliny, šla s ním máma k obvodní lékařce. Mysleli jsme, že má mononukleózu, ale doktorka ho poslala na odborné vyšetření do nemocnice. Bráchovi odebrali vzorek kostní dřeně a ortel byl jasný: akutní leukémie! Pro všechny to byla hrozná rána, máma se nervově zhroutila, ale brácha se po prvním šoku dal neuvěřitelně rychle dohromady. Místo, aby se sesypal, dodával naději nám. Po chemoterapii se sice cítil bídně, zvracel a všechno ho bolelo, ale sotva se mu udělalo lépe, zase vtipkoval a dokonce se učil, snažil se udržet krok se svými spolužáky, aby nemusel opakovat ročník.

I přes snahu zemřel

Nestěžoval si, ani když mu vypadaly jeho husté kudrnaté vlasy. Chemoterapie bohužel nezabírala a lékaři se rozhodli pro transplantaci kostní dřeně. Nikdo z rodiny však nebyl vhodný dárce, a přestože se nějaký nakonec našel, nedopadlo to dobře. Nastaly komplikace. Přes veškerou péči a snahu lékařů brácha umřel. Vůbec jsem to nechtěla přijmout! Byla jsem zalezlá ve svém pokoji a nevěděla, co si počít. Až když jsem uviděla rakev, jak mizí za oponou, pochopila jsem, že je to definitivní. Že už ho nikdy neuvidím, neobejmu, už nikdy spolu nepolezeme po skalách…

Cítila jsem se osamělá a zoufalá a sotva obřad skončil, vrhla jsem se mámě kolem krku. Chtěla jsem se vyplakat v jejím náručí, sdílet společnou bolest.

Objetí nepřišlo

Objetí však nepřišlo, její paže visely volně podél těla. Cítila jsem, jak zatíná pěsti. A pak mě odstrčila, podívala se na mě suchýma očima a vyslovila strašnou větu: „To lepší mi umřelo a to horší zůstalo!“ Stála jsem tam úplně zničená. Máma by radši viděla v rakvi mě! A pak mě táta objal kolem ramen a vyvedl ven ze smuteční síně.

Od té doby už uplynulo 15 let, jsem šťastně vdaná a mám dvě dcerky. Ale dosud jsem se nedokázala vyrovnat se skutečností, že mi moje vlastní matka mohla něco tak hrozného říct. Právě ve chvíli, kdy jsem si myslela, že budeme bráchu společně oplakávat a jedna druhé se staneme oporou. Ne že bych na to myslela denně, ale ve chvílích, kdy se cítím osamělá nebo mám problémy, mi její slova vytanou na mysli sama a visí v mé hlavě jako memento. Byla jsem pro matku to horší dítě, které by zřejmě oželela.

Vím, co znamená ztratit milovanou bytost. Jsem máma dvou holčiček, miluji je stejně a vůbec si nedokážu představit, že bych kterékoli z nich dokázala tak strašně ublížit. Chápu, že moje matka byla ze ztráty syna zoufalá, ale proč měla potřebu ublížit mně? Nikdy jsme se k oné situaci už nevrátily. Ani po letech jsem nenašla odvahu zeptat se jí, zda svá slova myslela vážně. Uzavřela jsem se do sebe a máma se mnou už nikdy o bráchovi nemluvila.

S matkou se téměř nevídáme

Všechny jeho věci rozdala, pokoj přebudovala na tátovu pracovnu. Vůbec netuším, kde má bráchovy fotky nebo zda se jich taky nezbavila. Asi se pokusila zničit všechny vzpomínky. Ale copak to jde? Téma je tabu, ani táta se mnou nechce o bráchovi mluvit. Ale aspoň navštěvuje vnučky, je báječný dědeček a holky ho milují. Moje matka k nám zavítá jen dvakrát za rok, když mají dcerky narozeniny. Předá jim dárky, vypije kafe a jde. Myslím, že je hodně nešťastná, ovšem sama nevím, zda jí můžu nebo chci pomoct i odpustit.

Názor odborníka

Zbořte starou bariéru, říká PhDr. Petr Šmolka, psycholog

Hned na začátku musím oponovat v něčem, o čem se zdánlivě nesluší ani v koutku duše pochybovat: o představě, že bychom měli mít všechny své děti vždy a za všech okolností stejně rádi. To je podle mého soudu pouhý mýtus, navíc dost nebezpečný!

Náš vztah k nim se přece mění situačně (někdy bychom „toho fracka přetrhli“) i s věkem (je snazší milovat batole než pubescenta). Občas ale může jít o trvalejší pocit, vždyť některé děti mají dar získat si nás mnohem víc než jiné. A tak není nic odsouzeníhodného, máme-li k některému potomkovi blíž než k jinému. Pokud si umíme uvědomit, že bychom mohli méně oblíbenému ukřivdit, výrazně snížíme riziko, že mu ublížíme.

V okamžiku, kdy některou z ratolestí ztrácíme, uvědomujeme si sílu svého vztahu k ní naplno. Právě to zažila i Andreina maminka. Když pohřbívala jedno ze svých dětí, mohla mít skutečně tak intenzivní bolest, že jí blesklo hlavou, zda by se nevyrovnala snáz se ztrátou toho druhého. A bohužel jí unikl výrok, který by asi nikdy předtím a nikdy poté nevyslovila. V té chvíli zkrátka neměla sílu, aby dceru vzala do náruče. Tenkrát ne. Jenže onen nešťastný moment dodnes stojí mezi nimi jako bariéra!

Andreina matka si možná vůbec neuvědomuje, co všechno se tehdy odehrálo. Zato však cítí ze své dcery odstup, kterému nerozumí, ale respektuje ho. Andrea sice neví, zda matce může nebo chce odpustit a pomoct jí, ale protože tento problém „má stále v sobě“, nejspíš by si změnu přála. Dnes už není patnáctiletá holka, ale třicetiletá maminka dvou dětí. Už proto by možná měla sebrat odvahu a vrátit se s maminkou k onomu okamžiku, jenž tak osudově poznamenal jejich vzájemné vztahy.