Josefína: Manžel vyhnal z domu naše čtyři děti, dceru chtěl připravit o miminko

Neuhýbejte domácímu násilí.
  Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Manžel vždycky trval na tom, aby se mu všichni přizpůsobovali. On vydával pokyny. A celá rodina je plnila. Brali jsme to jako samozřejmost, i když nám to mnohdy bylo proti srsti. Bylo mi dvacet, když jsem se vdávala, manžel byl o 15 let starší, pohledný a vzdělaný, byla jsem pyšná na to, že si vybral za ženu právě mne, venkovskou holku, vyučenou švadlenu.

Návod, jak včas poznat, že máte tu čest s psychopatem, najdete v galerii!

Postupně se nám narodily čtyři děti, tři chlapci a dcerka. Manžel se snažil vychovávat děti k obrazu svému. Kluci se museli dobře učit, sportovat, ale zejména poslouchat. Výjimkou nebyly ani tělesné tresty. Byla jsem poslušná manželka, a přestože mi trestání dětí domácím vězením za drobnosti a výpraskem za zapomenutý úkol připadalo nepřiměřené, nikdy jsem se jich nezastala!

Dnes vím, jak jsem se na nich provinila. Nebyla jsem máma, k níž by utíkaly, když je něco trápilo. Však také chlapci odešli z domova hned po maturitě, navzdory otcově odporu si vybrali další školy podle svého, a sami si na studia vydělávali, protože je manžel odmítl finančně podporovat. Domů jezdili zřídkakdy, protože je otec jen zahrnoval výčitkami a neměl pro ně jediné laskavé slovo. Synové se mi odcizili, nakonec k nám přestali jezdit vůbec, a já neudělala nic, aby se to změnilo, i když jsem velmi trpěla. Doma zůstala jen naše nejmladší dcera Kateřina.

Odmalička odbojná a tvrdohlavá. Čím víc ji manžel trestal, tím víc mu odporovala a časem se uzavírala do sebe. V naší rodině už nebyla žádná komunikace, jen rozkazy, zákazy, kárání a poučování. Kateřina byla nadaná, dobře se učila. Manžel si pro ni vysnil kariéru právničky, doufal, že alespoň ona splní jeho sny a představy, když synové zklamali.

Nikam ji nepouštěl. Žádné zábavy, žádné kluby, jen učení. Ani já, ani manžel jsme však netušili, že v noci utíká oknem ven, jezdí stopem do vzdáleného města a vrací se k ránu. Do maturity jí chyběly dva měsíce, když nám oznámila, že je těhotná a že se bude vdávat. Manžela málem ranila mrtvice. Začal na dceru řvát, že je děvka, že nás podvedla. „Tak ty si chceš vzít tesaře?“ řval na ni.

„Žádná svatba nebude, zakazuji ti to! A půjdeš na interrupci, to už zařídím!“ Už zvedal ruku, že dceru uhodí, ale ona se ani nehnula. Dívala se na otce s nenávistí. „Uhoď mě, a zabiju tě,“ řekla klidně. „Už mám dost toho teroru. Týráš matku, bratry jsi vyštval z domova, a ještě bys mě chtěl připravit o dítě? Jsi zlý člověk! Už nejsi moje dcera, zříkám se tě,“ křičel manžel. „Táhni a už se tady neukazuj!“

Kateřina se podívala na mě a v jejích očích bylo jen pohrdání. Pak se k nám otočila zády a odešla. A já za ní neběžela! Dcera se vdala, má chlapečka, kterého jsem ještě neviděla.

I synové mají děti, které neznám, protože mi manžel zakázal veškerý kontakt s nimi. Jsem velmi nešťastná a osamělá. Nejraději bych od manžela odešla, život s ním je peklo, ale bojím se ho. Vyhrožuje, že když odejdu, bude ze mne bezdomovec, protože mě žádné z našich dětí k sobě nevezme a on se už postará o to, abych zůstala bez prostředků.

Josefína, Mostecko

Odborník radí

S věkově nerovnými vztahy se pojí řada zlotřilostí; pokud jsou navíc nerovné nejen věkově, tak se problémy zpravidla násobí. Josefína je do jisté míry typickým příkladem toho, kam až může podobný vklad do manželství vést.

Ve dvaceti jí musel muž o 15 let starší připadat mnohem zajímavější než vrstevníci; těžko se divit, že na něm byla od počátku závislá. Narozením čtyř dětí se její závislost jen prohloubila. V řadě věcí s manželem nesouhlasila, bylo pro ni však těžké mít vlastní názor, natož aby jej ventilovala. Pro klid v rodině tedy mlčela a pouze registrovala, jak její muž svým despotickým jednáním vypuzuje z domova jednoho syna po druhém.

Zákonitě pak muselo dojít i na dceru.

O pojmu „týraná žena“ a „domácí násilí“ můžeme polemizovat, paní Josefína týraná nepochybně ale je! Má na výběr.

Nemusí udělat vůbec nic, pak je zřejmé, že vedle svého muže dožije, aniž by se jí podařilo oživit kontakty s dětmi. Nebo sebere sílu, pokusí se s dětmi setkat a omluvit se jim za vlastní slabost. Pokud možno s návrhem na změnu. Pomoci by jí mohli odborníci v „Intervenčním centru“.

Funguje v každém kraji, adresář lze nalézt na www.domacinasili.cz. S jejich podporou se často ukazuje, že bezmocnost obětí je pouze zdánlivá. Zbaví-li se úzkostí, pak se řešení téměř vždy najde! Vlastní děti a vnoučata za to přece stojí!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek