Chce si mě vzít, přestože mi zbývá málo času. Nevím, jestli mu mám říct ano

Prohlédněte si všechny fotografie (11)

Brzy tomu bude rok, co jsem se seznámila s Jaromírem. Oba rozvedení čtyřicátníci, toužící začít nový život. Jenže můj život zasáhla těžká nemoc a prognózy nejsou dobré. Byla jsem tak šťastná, že jsem potkala Jaromíra. Konečně férového a čestného muže po letech soužití s hrubým manželem, který si často a rád přihnul.

Musela jsem sebrat značnou dávku odvahy a síly, abych z manželství odešla. Je možné, že léta trápení, stresů a nervů vyprovokovala zhoubné bujení, které jen čekalo, aby vypuklo v době, kdy budu konečně šťastná?

Začalo to nenápadně. Často mě přepadala únava, občas se mi spouštěla z nosu krev. Pak se mi na kůži objevila drobná vyrážka, malé červené tečky. Bolely mě klouby a kosti. Napadlo mě, že mám třeba únavový syndrom spojený s nějakou virózou, a tak jsem zašla k lékaři. Poslal mě na odborné vyšetření. Lékařská zpráva mě srazila na kolena. Mám akutní lymfatickou leukémii v pokročilém stadiu. Čeká mě náročná léčba s nejistými výsledky. Proč mě to potkalo zrovna teď, když jsem chtěla začít nový život?

V slzách jsem se svěřila Jaromírovi. Bezmocná hromádka neštěstí ležící v náruči milovaného muže, tisknoucí jeho ruku jako tonoucí, jenž se chytá stébla. Před zhoubnou nemocí mě přece nemůže zachránit ani láska! Konejšil mě, utíral mi slzy a nakonec řekl: „Vezmeme se. Co nejdřív. Stejně jsem tě chtěl požádat o ruku. Koukej, něco pro tebe mám.“ Zalovil v kapse a vytáhl krabičku s prstýnkem. Byl to zásnubní prstýnek s maličkým briliantem.

Rozplakala jsem se ještě víc.

„Nemůžu si tě vzít, Jaromíre,“ říkala jsem mu mezi vzlyky. „Jsi hodný člověk, miluju tě, ale copak tě můžu zatížit svou nemocí? Vždyť vůbec nevíš, co by tě čekalo! I tak to bude pro mě těžké, nechci zkazit život ještě dalšímu člověku. Budeme na to dva, zvládneme to! Neopustím tě, budu tě vozit na léčbu, starat se o tebe, uvidíš, že všechno dobře dopadne a ty se uzdravíš.“

„Nevíš, o čem mluvíš,“ oponovala jsem. „Bude mi špatně, vypadají mi vlasy, už nebudu ta žena, kterou teď chceš! Přestaneš mě mít rád a zůstaneš se mnou jen ze soucitu. To nechci.“ Jaromír mě ujišťoval, že mě bude milovat, i kdybych byla kost a kůže bez jediného vlasu na hlavě. Že mi jeho láska a péče pomohou k uzdravení. Hlavně tomu musím věřit a být optimista.

Miluju Jaromíra, určitě bych svou nemoc snášela lépe s jeho oporou, nemám děti ani sourozence, rodiče mi zemřeli, ale můžu si to dovolit? Co když pak bude svého rozhodnutí být se mnou až do konce litovat? Vždyť bych poznala, že jeho láska odchází. To přece pozná každá žena. A bylo by to pro mne ještě horší než zůstat sama.

Příští týden nastupuju do nemocnice. Jaromírovi jsem napsala dopis na rozloučenou, obyčejný dopis, žádný e-mail.

Ale ještě jsem ho neposlala, protože… Mám to udělat?

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka  

Jaromír by si prý chtěl Karolínu vzít, přestože jí zbývá málo času. Přestože, nikoli protože! Už proto si myslím, že by mu dopis na rozchodnou raději posílat neměla.

Pravdou je, že žádný „papír“ sám o sobě lásku ani nezaručí, ani neponičí. Jaromírově nabídce sňatku lze porozumět i tak, že ji chce přesvědčit o své vůli být jí oporou v dobách zlých. Pominu-li zcela pragmatické úvahy (například ochotu lékařů informovat manžela či pouhého partnera), pak by ale pro to žádný sňatek nepotřeboval.

Lze si představit, že by se nyní na jejich vztahu nemuselo nic měnit, aniž by se zrovna teď brali.

Nevidím však žádný důvod, proč by se měli rozcházet. Možná by Karolína měla Jaromírovi dát šanci, aby ji Jaromír mohl podržet. Nejen proto, že by ji měl kdo na léčbu vozit a nosit jí pomeranče, ale i proto, že by měla silný motiv se uzdravit. Psychika bývá přitom hodně významným faktorem. Osamělci snáze podléhají pocitům beznaděje. Jaromír by snad pochopil, kdyby mu naznačila, že by si ho moc ráda vzala, a přitom si svatbu a případnou svatební cestu také pořádně užila. Teď že by však byla myšlenkami někde úplně jinde. Přitom ale uvítá, když se jejich vztah nyní posune třeba alespoň k tomu, že by sdíleli společné bydlení.

ZUZANA DŘÍZHALOVÁ

Herečka dlouho bojovala s rakovinou lymfatických uzlin. Její manžel Hynek celou dobu věděl, že se nemoc může vrátit. Stalo se tak ve chvíli, kdy byla nejšťastnější, protože se jim podařilo adoptovat dítě. „Zuzka říkala: Víš, že tu můžeš zůstat s malým dítětem sám?“ vzpomíná Hynek. A to se také stalo. „Věděl jsem, že Zuzka zemře, jen jsem nevěděl kdy,“ dodává Hynek. Zemřela v pouhých 36 letech.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky