Přírůstek
Jsme normální rodina. Já, dcera, manžel a jeho syn z předchozího vztahu, kterého máme každý druhý týden u sebe. Už na začátku vztahu jsme se shodli na tom, jak bude náš život vypadat. Chtěli jsme si zrekonstruovat byt, na který má muž hypoték, vychovávat tři děti (dvě společné) a nijak nevybočovat. Po narození dcery ale manžel otočil. Další dítě nechce. Já jsem vždycky toužila po dvou. Je to pro mě důležité. Nechci, aby byla dcera jedináček. Nestojím o nevlastní sourozence. Naše manželství bylo vždycky hodně výbušné, jsme oba horké hlavy, ale dalo se to ustát. Hádky překonáme, bohužel v otázce na další dítě se nemůžeme shodnout. Pro muže jsou to jen další starosti a hlavně peníze. Diskuze o rozpočtu jsou u nás poslední dobou na denním pořádku.
Rovní a rovnější
Nevím, jak se k tomu postavit. Manžel všechno nechává na mně a já to přestávám zvládat. Domů donese osmnáct tisíc a šestnáct z toho jde na bydlení a internet. Já platím jídlo, oblečení pro děti a naftu. Z deseti tisíc rodičovského příspěvku a dalších jedenácti, které si vydělám díky práci účetní, poplatím všechno ostatní. Už toho mám ale dost. Pracuji po nocích, někdy i do dvou do rána. Dcera vstává v šest a "směna" mi končí v devět večer. Je to neskutečný kolotoč kolem dětí a v domácnosti. Jedu nonstop a sedm dní v týdnu. Manžel přijde z práce, hodí si nohy na stůl, zapne počítač nebo herní konzole a do večera jenom brblá, co všechno je špatně. U piva mi večer umí vyčíst i naprosté hlouposti. Je na mě často hrubý i kvůli maličkostem.
Bohužel jsem vysazená na pořádek, doma se všechno leskne a o děti je postaráno mnohem lépe než jinde. Denně mají všichni teplý oběd i večeři, je vypráno, uklizeno, vyžehleno. Do toho vydělávám. Padám na pusu a muž má se mnou i tak problém. Asi mu seberu to luxusní auto, co jsme si koupili za moje peníze.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
