V mobilu je chvíli ticho. Pak se ozve: „Víš, teto, šla bych ráda, ale mámě je zase dneska špatně. Včera se hrozně pohádala s tátou a to její srdíčko… Asi bych ji neměla nechávat večer doma samotnou. Táta říkal, že zítra přijde pozdě, že mají v práci nějaké jednání.“

V podstatě jsem takovou odpověď čekala. Už dva tři roky se snažím Adélu někam vytáhnout, do kina, do divadla, na nákupy. Nikdy nemá čas a pokaždé slyším stejný argument. Musí zůstat doma s maminkou, protože jí není dobře, protože je smutná, protože nechce zůstat doma sama, protože co kdyby omdlela jako posledně…

Kolikrát jsem se Adély ptala, jak to tedy dělá, když je přes den v práci. „Několikrát denně jí volám,“ odpovídá Adéla, která pracuje jako zdravotní sestra na JIPce. Je mi jí líto. Hezká, chytrá holka, určitě by měla příležitost se s někým seznámit a vést samostatný život, nezávislý na rodičích a zejména na matce. Ostatně před třemi lety měla známost s jedním doktorem, vypadalo to na svatbu, jenže pak nastal ten rodinný rozvrat.

Moje sestra přišla manželovi na nevěru

A ne na ledajakou, žádný úlet. Švagr měl letitý poměr, který zdárně tajil, a má dokonce nemanželské dítě, klukovi je už deset. Sestru sklátil infarkt a pak se upnula na svou dceru. Že je to její jediná životní opora, co by si bez ní počala, proboha ať se svatbou ještě počká do doby, než se jí, Alžbětě, udělá líp, až to trauma překoná…

A tak Adéla svatbu odsunula a doktor nakonec odsunul Adélu, která na něj pro samou péči o matku už neměla vůbec čas. Alžběta se nerozvedla, ale švagrovi udělala ze života peklo a dceři svým způsobem taky. Adéla si vůbec neuvědomuje, jak s ní matka manipuluje, jen aby ji udržela doma, aby si z ní udělala spojence. Se sestrou není řeč, několikrát jsem se pokoušela jí domluvit, aby si svůj problém s manželem vyřešila sama a dceru do toho netahala, jenže se zlou jsem se potázala.

Prý mi do toho nic není, Adélka se o ni stará ráda a dobrovolně, ona ji přece k ničemu nenutí, a že sešlo ze svatby? Za to přece může ten netrpělivý doktůrek, který nedokázal pár měsíců počkat, prostě bezcharakterní sobec, chtěl Adélku jen pro sebe a vůbec nechápal složitost problému a zejména to, že v tak napjaté rodinné situaci byla na prvním místě ona, Alžběta, zhroucená matka a oklamaná manželka.

A švagr? Ten je nakonec rád, že Adéla skáče kolem matky místo něj, v hádkách ředí atmosféru svým „nehádejte se, mám vás oba moc ráda“ a tak dále. Měla bych se na to asi vykašlat, ale když si vzpomenu na doby, kdy byla Adéla spokojená a kvetoucí holka, měla před svatbou, bolí mě to a mám na sestru i švagra hrozný vztek.

Nevyžádanou pomoc JE TĚŽKÉ PŘIJÍMAT

* Můj přítel před lety modifikoval jedno lidové úsloví na výrok: „Každý svého štěstí strojvedoucím!“ Možná by se Andree ulevilo, kdyby si osvojila podobnou filozofii. Její neteř je bezesporu objektem matčiných manipulací. Možná nevědomých, ale účinných. No, a teď je tu teta, která se snaží o něco podobného, byť pod slušivou zástěrkou pocitu, že by to pro Adélku bylo dobré.

* Nic proti, že se ji snažila „vyvenčit“, dokonce opakovaně. Adéla je však dospělá ženská, navíc zcela jistě svéprávná, jinak by jen těžko mohla pracovat na JIPce. Má svou hlavu a ta jí velí být matce oporou. Možná i ona ví velice dobře, že matčiny zdravotní „neduhy“ jsou prostředkem, jak si získat ohledy okolí. Snad jí časem dojde trpělivost a bezmezná ochota být matce ku pomoci. Do té doby je však asi naivní jakýkoli pokus ji z té svobodně zvolené role vytrhnout.

* Andrea už udělala zřejmě všechno, co udělat mohla. Pokusila se promluvit do duše sestře, dokonce i jejímu muži, bohužel však bez efektu. Pokud by se s takovým problémem objevila v poradně jako klientka, pak bychom se zřejmě bavili o tom, proč je pro ni tak těžké přijmout, že žádnou zásadní změnu neprosadí. Co si vlastně prostřednictvím neteře řeší ona sama? Nějaké staré jizvy ve vztahu se sestrou? Vlastní nespokojenost, ať už v manželství nebo kdekoli jinde? Hledá si náplň, nebo je „jen“ postižena takzvaným syndromem sester Červeného kříže a snaží se zachraňovat zdánlivě potřebné?

* Přitom jí možná uniká, jak nesmírně těžké je přijímat nevyžádanou pomoc. Neteř už může její naléhání vnímat jako manipulaci. Zřejmě by bylo na čase, aby si své počínání přeformulovala. Z nynějšího „Jak mohu neteři pomoci?“ v „Co mohu dělat pro to, aby mi tak nevadilo její zdánlivé trápení?“. V optimálním případě si uvědomí, že by svou energii mohla nasměrovat jinam. Od charity třeba až po hledání nové životní náplně (hobby, studium, cestování).

Dobrá rada

Bylo by zřejmě dobré, kdyby Andrea sama vyhledala odbornou pomoc. Nejlépe v některé z Poraden pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Příbuzenské vztahy jsou obvykle také „mezilidské“. Do poradny nepotřebuje žádné doporučení, služby jsou bezplatné. Nevylučuji, že by se poradce pokusil oslovit i její neteř. Pokud je vše tak, jak Andrea popisuje, pak by se mu mohlo podařit „zakletou Adélku“ ze spárů „zlé čarodějky“ vysvobodit. Také zde totiž platí, že doma není nikdo prorokem. Zřejmě i proto je dosavadní počínání Andrey zatím tak neúspěšné.

JAK JSOU NA TOM CELEBRITY

* Dlouho žil sám s maminkou herec JIŘÍ LÁBUS. Přestože byl mnohokrát viděn po boku různých žen, žádná se u něj natrvalo neusadila. „Já jsem samozřejmě měl několik možností. Jenže jsem si během let na tu svobodu zvykl, takže by musel přijít někdo opravdu mimořádný, aby mě zbláznil. Může se stát, že najednou zaplanu, ale jinak nevím, jestli to stojí za to,“ komentoval herec své staromládenectví.

* Jedna z největších hollywoodských hvězd LEONARDO DiCAPRIO nechodí na premiéry ve společnosti krásek, které se v jeho náruči rychle střídají, ale s dámou, jež je po jeho boku celý život, s maminkou. „Bez ní bych nedosáhl toho, co dnes dělám,“ složil jí poklonu při nedávném přebírání prestižního Zlatého glóbu. S maminkou jezdí na dovolenou, chodí na zápasy basketbalu a konzultuje s ní i své známosti. Každá nová přítelkyně musí absolvovat oběd s Irmelin DiCaprio a ta rozhodne, zda s ní má její syn ztrácet čas či nikoli.

*V mnohém dá na maminku hokejista JAROMÍR JÁGR. A jeho přítelkyně s ní ne vždy dobře vycházely. Třeba první láska Iva Kubelková by mohla vyprávět. „Iva byla tehdy velmi mladá. Bylo jí asi osmnáct, a kdyby ten vztah začal později, když oba dozráli, vypadal by jinak. Chtělo to tenkrát víc tolerance ze všech stran,“ přiznala Jaromírova maminka. To, že by synovi některé partnerky vymlouvala, rázně popírá. „Bez rodiny není život naplněný. Ale zatím asi nepřišla ta pravá, se kterou by ji založil. Snad přijde,“ dodává Anna Jágrová.