Stanislav Zindulka se narodil v Jilemnici do ochotnické rodiny, takže si na divadelní prkna stoupl dřív, než nastoupil do školy. Objevil se v celé řadě českých filmů a seriálů, ale na osudovou roli si musel počkat až do padesáti. Tenkrát si zahrál po boku Heleny Růžičkové roli Srágory v seriálu Vlak dětství a naděje.
Zindulka však ztvárnil i celou řadu jiných divadelních a filmových rolí, které stojí za zmínku. Mezi nimi je jistě role ve filmu Babí léto, kde si zahrál se svým milovaným kamarádem z DAMU Vlastimilem Brodským.
„Tady jsme to přátelství mezi námi dopekli dokonale,“ prohlásil Zindulka, když za své role oba získali Českého lva.
Zahrál si v pohádkách, filmech i seriálech
Jinak se Stanislav objevil i v Pohádce z Větrného mlýna, Anděl páně nebo Kouzelný měšec. Pamatovat si ho ale můžete i ze seriálů Bylo nás pět nebo Četnické humoresky. Menší role dostal ve filmech Báječná léta pod psa, Bumerang nebo Odcházení.
Herectvím žil Zindulka celý život. Kromě divadla a filmování neměl žádné další záliby. Proto se rozhodl nepodstoupit chemoterapii, když ho ohrozila vážná nemoc, aby mohl ještě nějaký čas svobodně hrát. Obětoval možné uzdravení nebo prodloužení života, jen aby mohl do konce života stát na pódiu.
Nedůvěřoval natolik doktorům a měl děsivou vzpomínku na nemocnici. Na začátku 2. světové války musel Zindulka podstoupit operaci slepého střeva.
Nemocnici se vyhýbal jako čert kříži
„Protože provizorní nemocnice v Jilemnici nebyla dostatečně vybavená, všechno bylo ve válečných a improvizovaných podmínkách, nebyla tam ani márnice. Když někdo v noci zemřel, odklidili ho do koupelny. To jsem ovšem netušil,“ prozradil ještě za svého života pro Blesk a pokračoval: „Jednou v noci jsem potřeboval čůrat. Vydal jsem se tedy potmě, bylo povinné zatemňování, do koupelny. Tápal jsem podél zdi a najednou jsem o něco zakopl a upadl jsem přes to. Byl to nebožtík zakrytý prostěradlem.“
Naštěstí přišla sestra a herce z mrtvoly sundala. Takové bylo Zindulkovo první setkání se smrtí, ze kterého si odnesl trauma na celý život. Od té doby se nemocnicím vyhýbal jako čert kříži a nejinak tomu bylo i v posledních měsících jeho života.
