V loňském roce vydaly ke společným dvaceti letům album svých největších hitů s jednou novou písní s názvem Jediná. Rády by dělaly i další nové věci, jsou si však vědomy toho, že lidé chtějí slyšet především jejich starou tvorbu s osvědčenými hity. Proslavily se prakticky přes noc a staly se nejúspěšnější českou holčičí kapelou. I když hodně prosazovaly název kapely Twins, vydavatelská firma nakonec rozhodla, že budou Holki. To měkké i na konci tam mělo být proto, aby to bylo zajímavé a zvláštní. Ukázalo se to jako skvělý tah.
Ve druhé polovině devadesátých let letěly holčičí skupiny jako Spice Girls, TLC a další… Poslouchaly jste je?
Všechny: Jo.
Radana: Já jsem nebyla konkrétně zaměřená na jeden styl a jednoho interpreta, ale byla jsem rádiový typ. Co zrovna hráli, to jsem poslouchala.
Katka: Já jsem měla ráda takový ten americký popík. Poslouchala jsem Backstreet Boys, Britney Spears, ale líbil se mi i britský pop. Bavil mě také třeba Max Martin. Myslím, že jeho hudba je geniální. A samozřejmě jsem registrovala i Spice Girls. Kdo je neznal, že? (smích) A milovala jsem i Whitney Houston a Mariah Carey.
Radana: Mně se taky docela líbila Suzanne Vega.
Nikola: Já se přidávám, také jsem měla nejradši pop. Poslouchala jsem Twenty 4 Seven, Fun Factory a další podobné kapely devadesátých let.
Jak jste se vůbec daly dohromady?
Radana: V devadesátých letech byl konkurz, který uspořádal Petr Fider. Ten žil tehdy v Německu a přijel do České republiky. Věděl, že tady už skoro rok frčí Lunetic, a to ve velkém, takže chtěl založit holčičí kapelu. Zajel na konzervatoř, udělal konkurz a z něj jsme vzešly my. Hned jsme si říkaly – wow, teď nám svět bude ležet u nohou, budeme dostávat oblečení, všude nás budou zvát… (smích) Takové byly naše začátky.
Šly jste na ten konkurz s tím, že chcete být třeba jako Spice Girls?
Katka: Vůbec! Nevěděly jsme, do čeho jdeme.
Radana: Já jsem původně ani na konkurz nešla. Čekala jsem tam na vlak. Ale přišly jsme tam, seděl tam takový hubeňour s manželkou a s učitelkou zpěvu Lídou Nopovou a kolem byla skupinka holek a on si každou zval ke klavíru, ať mu něco podle nahrávky zazpívá. Každá tam něco zazpívala a já jsem si tehdy říkala, co to je… A nakonec jsem skončila v kapele s těmahle dvěma… (smích)
Nikola: Už dvacet let…
A jaká byla tedy vaše očekávání?
Katka: Věděly jsme, že děláme konkurz na dívčí skupinu…
Radana: A také jsme věděly, jak fungují Lunetic.
Katka: Ale nevěděly jsme, co má Petr v plánu. Původně měl už vybrané nějaké holčiny z konzervatoře, ale z klasického zpěvu. Jenže zjistil, že existuje i něco jako populární zpěv.
Radana: To jsem ani nevěděla… Takže jsme verze dvě? (smích)
Nikola: Jo, ale ta lepší, Raduš.
Katka: A ta původní děvčata vyměnil za nás. My jsme tam tehdy s Nikolou zpívaly duet, takže nás dvě si vybral hned…
Radana: A já jsem k vám byla typově dosazená. A potom k nám ještě přidal Kláru a jednu brunetku – Gábinu Svobodovou. A pořád dokola jsme zpívaly Killing Me Softly, která z toho vyjde líp.
Nikola: Takže na konkurzu jsme opravdu neměly žádná očekávání.
Katka: Den po konkurzu jsme jely vlakem natáčet písničku někam za Karlovy Vary a tehdy už jsme si říkaly, že nás budou oblíkat a budeme slavný, budou nás zvát na party se slavnýma lidma. V reálu to samozřejmě takhle úplně nebylo. (smích) Ale takhle jsme si to vybásnily.
Nakonec jste se ale proslavily a na party jste také chodily…
Radana: Nám se ta první deska moc povedla. Lidem se to líbilo, jezdily jsme po vystoupeních, dostávaly se na různá místa, do různých společností. V podstatě by se dalo říct, že jsme se tři roky nezastavily. Bylo to hodně intenzivní, trochu jsme ztrácely kontakt s realitou, ale on se člověk pak dokáže velmi rychle vrátit.
Když se podíváte zpátky, máte pocit, že vás to tak trochu semlelo?
Nikola: Úplně ne v tom pravém slova smyslu. Kdyby nás to semlelo, tak odejdeme ze školy, přestaneme fungovat, ale to se nestalo. Spíš jsme si to užívaly.
Radana: Asi jsme se nechovaly úplně standardně jako všichni, ale nebylo to o tom, my jsme tady hvězdy a kdo je víc.
Katka: Užívaly jsme si pozornost, peníze… Je vám sedmnáct, a najednou vyděláváte tisíce… Ale zároveň jsme chodily na konzervatoř a chovaly se slušně.
Co jste si pořídily za první vydělané peníze?
Radana: S Nikolou jsme při natáčení první desky bydlely v takovém penzionu, a když jsme šly ze studia, tak nám řekli, že máme domluvené první vystoupení ve Žlutých lázních. Ani jsme nevěděly za kolik, ale říkaly jsme si, že si koupíme kolečkové brusle. Pak jsme přijely na vystoupení, kde jsme zazpívaly tři písničky, dostaly jsme každá pětistovku, takže kolečkové brusle nebyly. Koupily jsme si někde u Vietnamců kalhoty. (smích).
Katka: Já už si to nevybavuju. Byla to pěkná darda, to pětikilo. (smích) Ale naprosto přesně si vybavuju to vystoupení. Krom členů našich rodin tam skoro nikdo nebyl. (smích) Ale bylo to moc fajn. Pak se to postupně začalo rozjíždět, a to už jsme si kupovaly kabelky, boty, sluneční brýle…
Nikola: A také véháesky na benzinkách. Utratily jsme i šest set za noc. To bych si dneska nafackovala.
Katka: Vůbec jsme tehdy neznaly hodnotu peněz a neuměly jsme s tím hospodařit, ale bylo to vtipný a myslím, že to k tomu patřilo.
Kdy podle vás nastal ten zlom, že vás lidé začali poznávat na ulici?
Katka: V podstatě se dá říct, že se to stalo přes noc, protože písnička Už mi nevolej se okamžitě chytla. Pamatuji si, že v hitparádě Eso jsme bojovaly s Lunetikama, klukama z VIP a ještě dalšíma kapelama, ale nám a Lunetikům to jediným nakonec vyšlo.
Jakou píseň z repertoáru máte nejraději?
Radana: Na vystoupení mám oblíbené Vzpomínky. A pak ráda zpívám Jen já to vím a Když mě líbáš.
Katka: Já mám na vystoupení ráda Letní ráno a souhlasím s tím, že jedna z nejlepších písniček, kterou jsme udělaly včetně videoklipu, je Když mě líbáš.
Nikola: Já mám oblíbenou Jsi senzační, Mám ráda a souhlasím s holkama, že Když mě líbáš je to nejlepší, co jsme udělaly. A pak mám ráda ještě další písničky, které se nestaly singly, jako je třeba Hvězdy. Je na naší poslední desce.
Jak jste se v době největší slávy vyrovnávaly s kritikou?
Radana: Vzhledem k tomu, že internet ještě nebyl tolik rozšířený a lidé nebyli na sociálních sítích, tak jsme se s negativními ohlasy tolik nesetkávaly. To je bohužel problém dnešní doby, kdy těch hejtů frčí přes internet strašně moc a člověku to může opravdu ublížit. Na druhé straně bylo fajn, že jsme se dostaly do povědomí lidí jenom díky televizi, periodikům a rádiím. Tuhle dobu jsme trochu zaspaly a chtěly bychom to na sociálních sítích trochu rozjet, ale ta cesta je pro nás o něco složitější, nemáme na to ani jedna moc čas.
Do jaké míry teď do chodu kapely zasahujete?
Radana: Ze sta procent.
Nikola: Už konečně…
Radana: Ale samozřejmě hudbu si neskládáme, text sem tam ano, ale i tak do toho krafeme, co se nám líbí a nelíbí, a konečně je to všechno na nás, jak budeme vypadat, jak budeme nalíčené… Všechno si řešíme samy. Před tím to za nás řešila vydavatelská firma a hlavní bylo, že nám to nesmí slušet. Teď se samy sobě líbíme víc než v těch sedmnácti letech, myslím, že zrajeme jako víno.
Katka: Je fakt, že na vystoupení máme i odvážnější kostýmy, než jsme měly. Přesně se potvrdila slova mé babičky, když jsem s ní chodila pomáhat na zahrádku. Vždycky mi říkala, ať se podívám kolem na ty báby, že čím jsou starší, tím mají kratší zástěry. A my to máme úplně stejně. (smích).
„Říkaly jsme si – wow, teď nám svět bude ležet u nohou, budeme dostávat oblečení a všude nás budou zvát.“