Dokážu si v hlavě srovnat, co všechno bych potřebovala na sobě vylepšit.

Ne co by se dalo, ale co potřebuji.

Od přišití uší přes zvětšení rtů a naopak zmenšení nosu (pršáček by docela bodnul), tam něco ubrat a onde přidat, krasavice inteligentní by se ze mne stala mávnutím proutku.
Ale…..
Proč mají věci většinou, ne-li vždycky, své ale?
Aby se nedaly uskutečnit?

Já se totiž doktorů bojím.

No, doktorů jako takových ne, zvláště je-li to mladý urostlý jinoch (ta bílá mu fakt sekne), ale z pachu dezinfekce chytám srdeční arytmii okamžitě, jak ji ucítím. Když je na mne vytahována injekční stříkačka, zapomínám na původní sympatie. Má statečnost ruku v ruce s vyrovnaností ženy středního věku (prý jen tak mohu mladému lékaři zaimponovat) je nenávratně fuč. Na zkrášlovací skalpel musím tedy zapomenout. Dohromady s mou vypěstovanou spořivostí babičky, co přes plot pro pírko skáče, jsou mi tyhle dary odepřeny navždy poté, co jsem někde v tisku zahlédla ceník těchto zákroků.

Klobásový jed dobývá svět krásy - hlásal velký titulek. Sliny se mi sbíhaly, jenže s vidinou hostiny domácího produktu neměl bohužel nic společného. Prostě mi ty mé nově plné rty, které by sváděly k zulíbání, za tu hrůzu z injekce nestojí. Jak dlouho by mi to vydrželo? Ani vrásek na čele, kolem očních koutků nebo jinde se já osobně nezbavím. Injekční formou systémem ochrnutí svalů, pěkně děkuji, dobrovolně mě tam nikdo nedostane.

Ještě přece existují kosmetické salony, to bude moje parketa.

Prožila jsem tam báječných pár hodin, dokonce jsem usnula a myslím, že jsem se probudila vlastním „zachrápnutím“. Moc bych za to nedala, že když se mě má slečna kosmetička přišla zeptat, zda mě nepálí maska, že to bylo hlavně proto, abych nebudila ty ostatní… No skoro ostuda… Jak je to možné? Nikdy nikdo z rodiny mi dosud neřekl, že hlasitě spím…

Jednou je všechno poprvé..

Dokonce jsem si nechala hluboce vyčistit pleť (že by existovalo stařecké akné?!) a nalíčit se odborně. Já, která jsem se naposled namalovala na maturitní večírek.

Odcházela jsem voňavoučká a hladká.

Zrelaxovaná. Nebýt toho, že jsem po cestě potkala vnučku a ta se s opravdovým zájmem zeptala: „Babi, ty máš zánět spojivek ?“ (spojila si mé namalované řasy s čímsi, co jsem nikdy neměla) „Jsi nějaká divná…,“ pokračovala. Krásu nepoznala na první pohled.

Mám ve svém budoucím zkrášlování skoro jasno.

Nebylo mi v tom salonu špatně, to ne, ale často ho vyhledávat nebudu. Znám i jiné způsoby, kdy jsem se cítila stejně, ba i lépe. V milé společnosti nebo na oblíbeném místě. Když se mi něco povedlo, ač jsem to chtěla vzdát. Já to tak prostě mám. Někde uvnitř sebe mám vlastní zkrášlovací omlazovací salon.

A mám to zadarmo!