Až intimní zpovědnicí se stala celorepubliková anketa Týdeníku Květy. Dotazovaní se mnohdy svěřili s ožehavými tématy a souhlasili se zveřejněním svých otázek. Jen vyfotit se nenechali.

„Chci vědět, proč má máma raději bráchu než mě. Ale v životě jí tu otázku nepoložím rovnou… Budu se po tom pídit oklikou,“ přiznává Hanka (26), zubní laborantka. „Nemůžu se nechat vyfotit a riskovat, že pak bude v okolí za krkavčí matku,“ zní její dovětek. Stejně na tom byli ostatní. Akceptovali jsme jejich podmínku.

Řada z nás má v sobě stovky nezodpovězených otázek. Buď proto, že jsme nadmíru zvídaví, nebo se neumíme či stydíme ptát. „Máme dětskou lékařku, která se nikdy nezeptá na víc, než jak syn prospívá, jak se mu daří od minulé návštěvy… Chtěla bych se jí zeptat, jestli ji děti vlastně zajímají, zda ji ta práce baví, protože mám pocit, že ji jen zdržujeme.

Natálka (9), žákyně ZŠ:

„Není nic takového. Fakt! Já se ptám na všechno, co mě zajímá. Ptám se mámy, tet… Všech, no.“

Jindřiška (67), výtvarnice:

„Některé otázky se asi nikdy ani přes blízkost jednoho k druhému nevysloví. Mezi nimi bude ta, kterou bych měla pro svou dceru: Ty vůbec nemáš touhu mít děti?“

Jakub (6), žák ZŠ:

„Chtěl bych asi vědět, kudy k nám přijde Ježíšek, když táta spravil plot a už se nedá nikde přelejzat! Ale mámy se nezeptám, protože… Na to je lepší děda. S ním si říkáme chlapácký věci, i o babičce, když se jí schováváme.“

Romana (43), kadeřnice:

„S dcerami mám otevřený vztah a jsem připravená na všechny jejich otázky. Samozřejmě že s tou starší, která už je plnoletá, probíráme jiná témata než s mladší školačkou. Ale… Někdy se fakt červenám.“

Vojta (4), žák MŠ:

„Nemůžu se zeptat táty na to jedno sprostý slovo, co znamená… Já ho zapomněl. Tak až si vzpomenu.“

Dan (45), operátor:

„Svého patnáctiletého syna bych se nezeptal na jeho sex a na holky, ale nepopírám, že mě to zajímá… A taky jestli se jeho kámoškám líbí i tatínek. A rodičů? Dodnes je mezi mnou a otcem tabu otázka, proč vstoupil mezi komunisty. Důvod tuším, ale od něj nic nevím. Myslím, že bych tím dotazem něco mezi námi pokazil!“

Jiří (70):

„Od chvíle, kdy jsem v důchodu, se bojím optat manželky, co bude k obědu. Proč? Mám z toho skoro trauma, ranila by mě mrtvice, kdyby řekla rajská! A teď vážně. Víte, že se stydím už pár let zeptat vlastního syna, kdy nám vrátí dluh?“

Pavla (35), publicistka:

„Jsem duše upřímná, takže se ptám na všechno, co mě napadá. Potíž je v tom, že často nepřichází odpověď. Mám dva syny, desetiletého Šimona a šestiletého Benedikta. Mladší se ještě uvolí k nějaké odpovědi typu: Kalhoty si nevezmu, protože se mi nechce, Kuře nesním, protože nemám chuť, případně Jo, líbí se mi to… Se starším už je to pestřejší. Když velkoryse přijme skutečnost, že se bude věnovat své matce a jejím otázkám – mezi studiem Tintina a časopisů o fotbale – odpoví ve smyslu: Proč tě to zajímá? Co na tom? Hm, nevím, radši mi řekni, kde je Ghana. Takže například o tom, že se jim loni rozbil cestou na tábor autobus, se dozvídám o rok později, když ho vezu na další tábor. Možná se spíš děsím těch otázek, které mě ani nenapadne položit, ale synkové na ně čekají. Ale opravdu dělám, co můžu. Šimon se rozhodně nebojí zeptat na cokoli!“