Vaše nejoblíbenější květina?
Je jich hodně, vyrůstal jsem v úžasných sklenících, z té doby je to eucharis grandiflora–líbenka. Tradiční bílá klasicistní květina, z níž se dělaly biedermeierovské svatební kytice. Měli jsme jich plný skleník, otec to s nimi uměl, vzpomínám na tu alchymii před květem! Mimochodem měla z ní svatební kytici anglická královna, stále mám líbenku v kategorii noblesních…
V rodinných okrasných zahradách je to např. kerria japonica. Tu měla babička na gruntu a máma ji neustále rozsazovala, nikdy nezapomněla připomenout: je krásná. Na volném prostranství mám rád kvetoucí louky s kopretinami, meze plné smolniček, okraje lesů s lupinami, suché stráně s diviznami. Mohl bych jmenovat ještě dlouho.
Jaký je trend v českých zahradách?
Netroufám si hovořit všeobecně o trendu, náš ateliér je založen na hodně osobním přístupu. Cílem je vytvořit prostředí, které bude korespondovat s domem, okolím, bude mít vlastní příběh, do kterého jsou zapojeni i majitelé. Máme snahu sjednotit v určité harmonii zahradní umění s přírodními prvky, někdy převažuje organizovanější architektura, jindy volnější přírodní sukcese, je to opravdu individuální.
Trend je i bylinková zahrada?
Mít část zahrady upravenou jako bylinnou je časté. Nemusí jít o účelovou věc, tedy pro spotřebu, ale pro vůni a krásu. To je typický požadavek žen. Á propos, často mě platící manžel „předá“ své ženě, která je mým jednacím partnerem. To je dost zajímavá kapitola naší práce.
Mnoho lidí se nadchne pro zahradu v cizině…
A chce ji sem! Zahrada a la Provence. Je běžné, že se lidé někde cítí dobře a touží kus krásna přemístit domů. K tomu lze říct, že naše lokalita není vhodná pro přenos všech rostlin a hlavně absentuje onen zásadní kontrast s okolím. Ne všude lze dělat Provence, ne všude Japonsko.
Můj názor? Harmonické je mít v jižních Čechách jihočeskou zahradu, na Vysočině vysočinskou, třeba s uměleckými díly, ale spíš místního mistra kameníka nebo řezbáře. Samozřejmě tam může být citlivě zasazená levandule, když vydrží… Mnozí pro takové nuance nemají cit a ten žel nejde moc naučit. Obsahuje iracionální prvky jako krásno, útulno, mystično… Bez nich je to bída.
Navrhoval jste mystickou zahradu?
Prvoplánově ne. Jisté prvky mystiky má park, který jsem dělal v Brně, říká se mu Přírodní katedrála, a ten v pražských Dolních Břežanech.
Volnočasový v Břežanech má keltského ducha.
Kolem bývala keltská oppida, tak jsem pro realizaci volil kamenné kvádry, trámy, keltský kříž… Prostor má tři vodní plochy, dvě dětská hřiště, amfiteátr a skatepark, ale pořád se vyvíjí, nepadla tečka.
Ta relaxační oáza vznikla u nového bytového komplexu (ve vesnici, která byla spíš chaoticky řešena). Dolní Břežany jsou pozitivní ukázkou toho, že to jde, což je zásluha osvícených a všeobecně vzdělaných radních! Mimochodem, park se vlastně budoval na navážce.
Dělají se v Česku parky na relax na lavičkách, na sport, hraní pro děti nebo na procházky kolem květin?
Za prvé, dělá se málo nových parků! V sedmdesátých letech vznikla Severní Terasa v Ústí nad Labem, sem tam se uskutečnily dodělky centrálních parků v Praze, toť vše. Parky se rekonstruují, obnovují! Architekt je vázán tím, v jakém je park prostředí, kdo tam chodí, jak je napojen na okolí, jaký je v něm provoz a na co tu je největší tlak. Kupodivu bývá na rozšíření parkování, což má s parkem kromě základu slova málo společné.
Fungují při veřejných zakázkách konzervativismus, neochota?
Naprosto! Vezmu jen osvětlení. Víte, kolik typů světel má Paříž a kolik Praha? Argument, že firma,která osvětlení spravuje, má nakoupena jiná světla, než bychom chtěli využít my, je rána, ne? Boj s byrokracií zabírá 75 procent mého času.
Kdy je zahrada kýč?
Najít hranici je těžké, je to subjektivní, ale lze vymezit mantinely profesními zásadami a zákony. Myslet si, že je něco kýč, můžete kdykoli.
Je rostlina, kterou dnes nikdo nechce?
Ikonou minulého režimu – zvláště jeho vrcholného období 50. let – byl stříbrný smrk nebo rudé karafiáty. O ně je výrazně menší zájem. I když občas vystrčí růžky pod pláštíkem „komoretro“.
Touha po super rostlině ve stylu: stop šípku, chci orchidej…
Lidé touží po tom, co není běžné, co je v jejich očích ušlechtilé. To je odvěká „posedlost“. Když šlechta jezdila ven, vozila domů cizí stromy, keře, květiny. Introdukce není úplně špatná, může krajinu obohatit – tedy pokud cizokrajná rostlina v našich podmínkách přežije. Samozřejmě záleží na místě a okolnostech.
Teď chce řada lidí mrazuvzdorné palmy! Úsměvné, vidět ve Vyškově na zahradě palmy… Něco jiného je vychytaný palmový skleník u stylového domu. Ovšem ortodoxní návrat jen k domácím rostlinám je také špatně. Příroda znamená rovnováhu a harmonii, to platí i při výběru rostlin a jejich použití. Klidně může být v českém parku americký dub s domácími javory a lípami.
Zahrady a parky nejsou jen flóra. Je v nich voda drahý šperk?
Voda nabízí různé formy použití a je důležitá. V soukromých zahradách je obsažena převážně ve formě různých koupacích bazénů, v poslední době i založených na přírodní bázi. V parcích a veřejném prostoru je typů použití více – od jednotlivých střiků, přes vodní plochy, bazény, počítačem řízené vodní či mlhové efekty případně i kombinované se světlem. Důležitým faktorem je řeka a její zakomponování do života, zde máme proti světu velké rezervy.
Proč jste nezůstal „čistým“ zahradníkem?
Táta ovládal zahradní řemeslo na dvě stě procent! Vyrostl pod přísnou rukou prvorepublikových odborníků, tovaryšský list dostal po sedmi letech! Hlavně měl v malíčku květiny a já díky němu rostl v rozkvetlých sklenících a učil se.
Myslel jsem, že budu klasický poctivý zahradník, ale nějak se vše posunulo, a tak se s kolegy v ateliéru živím projektováním zahrad, parků a sem tam si dopřeju neobvyklou realizaci. Nicméně je mi smutno z toho, že zahradnické řemeslo vymírá. Odborníků s citem a pokorou k řemeslu je málo. Zahradnictví i zahradní umění patří k fenoménům vyspělé společnosti a stav toho oboru u nás o mnohém vypovídá.