Podle starých Norů to ve stopách panenských bojovnic valkýr létajících vzduchem na koních září vzduch, nabitý jejich energií.
Prozaičtí Švédové ovšem tvrdili, že se jen na obloze odrážejí obří hejna stříbřitých sleďů v moři. První křesťané zase prohlašovali, že jde o tanec duší v očistci.
Císař chtěl hasit záři
Součástí atmosféry Země je magnetosféra, vrstva s magnetizovanými částicemi. Když na ni narazí sluneční vítr, vybuzuje z jejích atomů energii ve formě světla: tedy záření.
Barevné závěsy
- Typickými tvary severní záře je rozptýlené světlo a zvláštní „závěsy“, které obvykle svítí ve směru od východu k západu. Někdy ovšem záře vytváří také nádherné oblouky a brány světla, jejichž barevnost i rozměry se neustále mění.
- Obvykle se vyskytuje v okruhu o průměru 2 500 km kolem pohybujícího se magnetického pólu Země (naopak jen výjimečně byla severní záře zaznamenána na geografických pólech, jež od magnetického dělí tisíce kilometrů).
- Ještě mohutnější záře si můžou užívat „zelení mužíci“ na Jupiteru, Saturnu, Uranu či Neptunu. Všechna tato nebeská tělesa mají totiž daleko silnější magnetické pole než Země, díky čemuž na nich nárazy slunečního větru budí spektakulárnější úkazy.
- Největší magnetické bouře na Slunci se obvykle vyskytují v průběhu jedenáctiletých cyklů pohybu slunečních skvrn. Čím silnější bouře, tím výraznější odezva ve formě pozemské „aurory“.