Rok od roku pracují víc a víc, jejich život se mění v neustálou honičku za výdělkem a vytoužený klid je čeká snad až v hrobě…

„Je mi 57 let a ve stavebnictví působím již desítky let. Za sebe můžu rozhodně říct, že pracujeme víc než za komunistů, ale i třeba víc než před 10 a 15 lety,“ tvrdí Richard Schmitt. „Dnes se na všechno spěchá. Zakázky se úmyslně zadávají až na poslední chvíli a pak se honí termín nebo se jich vezme několik najednou, protože příště bychom třeba další nedostali, a tak vzniká trvalý tlak na zaměstnance, dělají se přesčasy i o víkendech. Rozhodně si ale příliš finančně nepomůžeme, takzvané peníze navíc jsou vlastně odměnou za přesčasy.“

Čtyři děti, které Richard Schmitt má, jsou už všechny zabezpečené, takže se domnívá, že příliš práce jeho rodinu nepoškozuje. „Pro děti a vnoučata si s manželkou čas vždycky uděláme,“ zdůrazňuje.

Před pěti lety, kdy nastalo v jeho životě určité vakuum (děti již byly z domu a vnoučata ještě nebyla), si vzal na poloviční úvazek druhé zaměstnání. „Chodil jsem tam v pracovních dnech po své práci a o víkendech. Chtěl jsem zjistit, zda a jakou práci ve svém věku seženu, jak budu finančně ohodnocen a jak ji zvládnu po fyzické i duševní stránce,“ vysvětluje. Rozhodně to podle něj byla dobrá zkušenost. „Nebylo to proto, abych si vydělal na nové auto, do dnešní doby žádné nemám, nebo jiné pro mě zbytečné vymoženosti. Žili jsme vždycky skromně a ani nyní na tom nic měnit nebudeme, navíc náklady na bydlení a ostatní nezbytné živobytí v Praze stejně spolknou většinu našich příjmů.“

Richard Schmitt ale pokračuje: „Ze začátku jsem obě zaměstnání zvládal poměrně dobře, ale když mi přibylo práce v hlavním pracovním poměru, už se to nedalo zvládat. Navíc jsme se dočkali vnoučat. Proto jsem postupně zmenšoval počet hodin ve druhém pracovním poměru a asi před půl rokem jsem ho ukončil.“

„Dobře placená práce v kanceláři byla vyvažována velmi intenzivním pracovním vypětím - práci večer, v noci a o víkendech ani nemělo smysl evidovat. Po roce manželství to bylo neudržitelné. Vyhodnotil jsem to tak, že je pro mě důležitější a prospěšnější trávit čas s manželkou než realizovat pracovní zápřah, který se v zásadě neslučuje s normálním soukromým životem.“

Proto nakonec zakotvil jako právník v jedné významné bance. „Podnikový právník se sice nehonosí nimbem advokáta,“ říká, „ale vnímám zde naproti tomu řadu předností. Hlavně jasně stanovená pravidla dělení pracovního a soukromého času. Jsem si vědom toho, že práce v advokacii by mi přinášela nesrovnatelně vyšší finanční ohodnocení. Současně však vnímám, že čas strávený s rodinou je nenahraditelný a možná bych později litoval, že jsem se rozhodl jinak. I když jsem svá hobby, posezení po hospodách a cestování s kamarády, kvůli dětem postupně omezil na minimum, nelituji.“

Jakub Holeček vyznává motto Nejen prací živ je člověk. „Jak se říká, po práci legraci, a abych doplnil za sebe - po dobře odvedené práci se patří vykonávat i další zaměstnání. To sice není honorované dlouhou výplatní páskou a poplácáním po ramenou od kolegů, ale zůstanou po něm vzpomínky a pocit, že i tišení dětského pláče a výměna plen je zaměstnáním se vším všudy,“ dodává právník, pro kterého se druhým „džobem“ stala rodina.

Máte chuť uskrovnit se?

Je fajn, když má člověk takový (jeden) plat, že z něj dokáže slušně živit rodinu. Co ale v situaci, kdy tomu tak není? Pak nezbývá než se plahočit po večerech a nocích, skřípět zuby a dělat i věci, jež nijak netěší.

Samozřejmě alternativa tu je: koupit rozpadlou stodolu někde na venkově, tam chovat kozy a pěstovat kukuřici, svítit petrolejkou a topit souškami z lesa. Taková existence vyjde na pár šestáků. Jenže kdo z nás na to (psychicky) má?

A když už - kdo by dokázal nechat své děti vyrůstat v téměř mauglíovské chudobě bez mobilů, počítače a značkových bot? Ačkoli psycholog Václav Koura si myslí, že žít skromně je menší zlo (je-li to vůbec zlo) než si kvůli věcem z reklam pokazi život protivnou dřinou. „Kvůli ní člověk nemá čas na rodinu, nemá sílu zůstat sám sebou, až skončí usmýkaný, bez vzpomínek a bez vztahů…