„Turisty z východního bloku poznám okamžitě už z dálky,“ říká animátorka Serena z hotelu na řecké Krétě. „Tváří se totiž, jakoby je právě něco naštvalo, jakoby řešili nějakou nepříjemnost. Jejich tvář varuje – neoslovovat, nejsem v dobrém rozpoložení, můžu být útočný!“ končí Serena a samozřejmě se usměje; byť rozpačitě.
Podle psychologů v Rusku (a zřejmě rovněž u nás) právě nyní dochází k „souboji smíchů“. „Manažeři ze západních firem dobře vědí, oč jde. Jejich zaměstnancům chybí společenský smích, který je jinak ve světě to první, co se každý nový pracovník učí.“ (Za první republiky mívali pražští hoteliéři speciální zkoušky nového personálu, při nichž testovali jeho schopnost příjemně se usmívat za všech okolností.)
„Jenomže mnoha našim lidem to připadá pokrytecké,“ vysvětlují. „Umělý úsměv je jim k smíchu – a přitom jsou to ve skutečnosti třeba mnohem veselejší a srdečnější lidé než jejich západní kolegové se stále roztaženými čelistmi.“
E. T. se usmál!
To je ovšem slovo do pranice. Je třeba zakysle se tvářící servírky, prodavačky a další nutit do falešného smíchu? Není to náhodou porušení jejich práva na integritu osobnosti?
Nakonec se ale snad můžeme shodnout, že zdvořilý nezávazný úsměv je pro dnešní dobu něco podobného jako učesání se, umytí a slušné oblečení. Umět si ho nasadit a správně ho nosit jaksi patří ke vzdělání.
Kromě úsměvů, s nimiž nás unaveně oslovují prodavači hamburgerů, je tu ale ještě nesmírně široká škála dalších úsměvů – řekněme těch opravdových.
Úsměv je totiž jeden z nejcennějších pokladů lidské komunikace. Je to vlastně svým způsobem globální jazyk. Může vyjádřit bezpočet pocitů od nadšení přes lásku, radost či soucit a pohostinnost až třeba po pohrdání (samostatnou kategorii by zřejmě tvořily slavné „smějící se bestie“).
Až u nás jedno přistanou mimozemšťané, uvítáme je úsměvem. Jak na něj asi budou reagovat?