Stavěli domy z toho, co měli k dispozici, aby sloužily jejich potřebám a způsobu života. Architektonické podivnosti, jako třeba dnešní podnikatelské baroko, nevznikaly.

Naši zemědělští předkové žili „ekologicky“ - chytře využívali místní suroviny a při budování příbytků zužitkovali i odpad (např. výplně mezi trámy původních roubených chalup v českém pohraničí jsou z jílu smíchaného s otrubami).

Počínali si tak, aby se v teplých krajích v domech držel chládek (silné kamenné zdi), a naopak tam, kde panují dlouhé a kruté zimy, chlad dovnitř nepronikal (třeba stavby částečně zapuštěné do země).

Jejich nároky na pohodlí a prostor samozřejmě s těmi dnešními nelze srovnávat. Prožijeme-li však o dovolené pár dnů a nocí v takovém starodávném zrekonstruovaném objektu - ať už na horské chatě v Rakousku, nebo v zemědělské usedlosti na jihu Itálie - cítíme se tam skvěle.

Masserie - panský život

„Vaříme tradiční domácí pokrmy. Z téhle zahrady bereme koření, zeleninu i ovoce do kuchyně,“ říká šéfkuchař Giuseppe a trhá přitom bobkový list z vavřínového keře v romantické zahradě masserie Borgo San Marco v italské Apulii.

„Tady je vynikající železitá půda a hodně slunce, což je na kvalitě surovin znát. Nikde nechutnají rajčata tak báječně jako u nás,“ chlubí se, když servíruje místní specialitu orecchiette (těstoviny ve tvaru oušek) s omáčkou z rajských jablíček a masa nebo mořských plodů.

Po skvělé večeři nás vede do jediného prázdného pokoje, dříve nejspíš mnišské „cely“. Ve 14. století tu žil příslušník řádu maltézských rytířů, kteří tehdy kontrolovali pobřeží od Bari až po nejjižnější výběžek „podpatku italské boty“ Capo Santa Maria di Leuca.