Učitelů je málo! Kdo bude učit naše děti?

Zdroj:

České školství je nemocné. A jeho léčba bude drahá. Situace je vážná zejména na základních školách. Vždyť mužů je na nich mezi pedagogy pouhých 16,5 procenta. A to je ještě každý druhý ředitel nebo tělocvikář.

Na první pohled by se mohlo zdát, že školní rok 2010/2011 by nemusel začít pro mnoho učitelů tak špatně. Jako jedni z mála státních zaměstnanců nemají v době úspor přijít o část svých platů, ale od roku 2012 naopak dostat přidáno.

Nový ministr školství Josef Dobeš (Věci veřejné) navíc řekl jasné ano státním maturitám, což je po letech lavírování a odkladů nejspíš krok správným směrem. Jenže učitelé jsou po mnoha planých slibech od politiků napříč různými stranami vůči podobným proklamacím již ostražití.

„Za to, jak naše školství vypadá, můžou jednoznačně politici. Školství je sice priorita každé vlády, ale realita je bohužel někde úplně jinde,“ shrnuje jejich pocity šéfredaktor Učitelských novin Jiří Frey.

Málo peněz, nízká prestiž

Pedagogům se nelze divit, že se na sliby politiků dívají spíše skepticky. Mnoho z nich ovšem netrápí jen nízké platy, ale i mizivé společenské uznání jejich oboru. Ačkoli se učitelé v žebříčcích oblíbenosti jednotlivých profesí každoročně umisťují na špičce, jejich prestiž v očích veřejnosti (nebo alespoň její značné části) je rok od roku nižší.

Materiálně zaměřená společnost na ně nahlíží jako na ty, kteří nejsou domů schopni přinést peníze; mladým kantorům se tak vůbec nemůžeme divit, že z oboru utíkají. I oni si chtějí založit rodinu a potřebují ji živit.

„Přístup veřejnosti vůči učitelům se za více než třicet let, co učím, dost změnil. A bohužel k horšímu,“ říká Jaroslava Najmonová, ředitelka Základní školy v Povrlech na Ústecku. „Zrovna dnes ráno jsem cestou autem do práce poslouchala rozhlasovou debatu ke zvyšování platů učitelů. Okamžitě se proti tomu zvedla vlna odporu. Klasický argument zněl: Proč by měli učitelé dostávat přidáno, když mají všechny možné prázdniny, jsou ve škole pět hodin denně a jedna hodina trvá pětačtyřicet minut? Jenže už nikdo neřekl, že hodina sice trvá čtyřicet pět minut, ale ten učitel se na ni doma další hodinu a půl připravuje. Spousta lidí nám závidí prázdniny, ale ať si někdo zkusí učit aspoň týden a bude vděčný za každý den volna,“ vypráví rozhořčeně.

„V kruhu na pedagogické fakultě nás bylo něco málo přes dvacet, z toho čtyři kluci. Z nich učím jediný.“ Nediví se kolegům, kteří odešli za lukrativnějším výdělkem, sám je však ve školství spokojený. „Než dělat celý život v práci, která mě sice dobře uživí, ale nebude mě absolutně bavit, radši budu učit. Peněz za to sice moc není, ale aspoň mě taková práce naplňuje. Nejspíš je to naivita, jenže v současné době se tahle profese bez trochu naivního přístupu dělat nedá,“ vysvětluje, proč jako jeden z mála mužských absolventů pedagogických fakult zůstává u své původní profese.

Hloupost vítězí

Oba kantoři se shodují na tom, že jedna z největších odměn je pro každého učitele okamžik, kdy mu přijde poděkovat někdo z bývalých žáků. I kdyby to byl jen jeden z tisíce, bývá to skvělý pocit. Na druhou stranu je mrzí, že ačkoli hloupé a vypočítavé děti jsou v menšině, dost často se stává, že i jediný takový žák dokáže negativně ovlivnit celou třídu.

„Bohužel i děti už dnes mají okoukáno, že v životě vítězí ten, kdo je negativní, bezohledný a komu je všechno jedno. Děti, které uznávají nějaké hodnoty, si mnohem víc uvědomují, že mají co ztratit, a také se mnohem víc bojí. Nejhorší na tom je, že ti hodní a inteligentní se proti takovému dítěti nespojí… Tím pádem ale vyklízejí prostor těm, jimž nevadí něco zničit – ať je to věc, nebo atmosféra,“ zamýšlí se Tomáš Skála.

Problém je podle něj zejména v tom, že inteligentní a hodné děti málokdy bývají zároveň sebevědomé. „Sebevědomý člověk je dnes bohužel ten bezohledný, kterému je všechno jedno. To bude hodně těžké změnit. Ne nadarmo se říká, že děti jsou odrazem celé společnosti.“

Kontakt s mladými lidmi

Problémy s nízkými platy a malou prestiží ovšem nemají jen kantoři na základních školách. „Dávno už jsem se smířil s tím, že nikdy nebudu mít auto a na dovolenou nebudu jezdit k moři, ale na Moravu,“ říká Petr Škrášek (38), který už přes 10 let učí sociální vědy na pražském Gymnáziu Nad Štolou.

Je svobodný, nemusí živit rodinu, ovšem i tak má problémy, aby s mizerným učitelským platem vystačil. Čas od času si proto musí přivydělávat korekturami nebo články do různých časopisů. „Ale nestěžuju si. Učit na gympl jsem šel i kvůli prázdninám. Ty dva měsíce volna mi za nižší plat stojí.“

Prázdniny jsou důležité i pro Iva Pelichovského (35) z osmiletého Česko- -italského gymnázia v Praze- -Bohnicích. „Jsou nezbytné v rámci duševní hygieny. My i děti bychom se bez nich nejspíš zbláznili,“ říká muž, jenž za katedrou stojí již 11 let.

Po studiích na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy nejdřív nastoupil na základní školu, posledních 10 let však učí na gymnáziu. „Co mě u té práce drží? V první řadě je to asi kontakt s mladými lidmi. Jejich vkus, zájmy a názory člověka ovlivňují, myslím si, že mezi nimi vnímám věci, které bych asi někde v kanceláři prostě pochytit nemohl,“ vysvětluje.

K absenci mladých učitelů na základních i středních školách dodává: „Absolventi často hned po škole utíkají z oboru a není se čemu divit. Vždyť plat třídního učitele na střední škole je po deseti letech praxe kolem dvaceti tisíc čistého, a to včetně malého nadúvazku. Z toho se rodina živit nedá.“

Vyučuje český jazyk a společenské vědy a je přesvědčen, že se situace nezlepší, dokud se o školství nebude veřejnost více zajímat. „Rodiče často vůbec netuší, co s jejich dětmi ve škole probíráme. Mám pocit, že zejména základní školy pro některé z nich často fungují jen jako odkladiště dětí,“ stěžuje si.

Přístup rodičů by opravdu mohl ledacos změnit. Ze začátku by možná stačilo více se zajímat o to, co se naše děti ve školách učí a jací jsou jejich kantoři. Peníze do školství to sice nepřinese, ale možná si učitelů a zejména toho, co dělají, začneme zase o trochu víc vážit.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky