Jdou tři želvičky po poušti a uvidí kelímek. "Vezmeme si ho, nevezmeme, vezmeme, ale přeci si ho nebudeme brát, když do něj nemáme co dát." Tak si kelímek nevzaly. Šly dva roky až došly k oáze. "Konečně voda, ale nemáme jí do čeho dát, jedna z nás se musí vrátit pro kelímek.
"Střihneme si." Padlo to na třetí želvičku - "Tak dobře, já pro něj dojdu, ale musíte mi slíbit, že se beze mne nenapijete vody." "Slibujeme, slibujeme."
Uplynuly čtyři roky (cesta tam a zpátky) a želvička nikde.
"Tak už se napijeme," povídá první. "Slíbily jsme jí, že na ní počkáme, tak to ještě chvíli vydržíme," povídá druhá.
Uplynuly další dva roky a třetí želvička se pořád nevrací.
"Tak už se napijeme, nebudeme čekat," povídá první želvička.
"Tak se napijeme," odpoví ta druhá. Třetí želvička vyleze z křovíčka a povídá:
"Tak holky to teda ne, když Vám nemůžu věřit, tak já nikam nepůjdu!!!"