To se může stát jen mně

„Za tu kratičkou dobu, co zde občas píši, jsem k vám, kdo mne cíleně či omylem čtete, pojala velkou důvěru, a tak se ptám: myslíte, že už nastala vhodná doba, kdy bych mohla s kladným výsledkem požádat svoji zdravotní pojišťovnu o přidělení statného ošetřovatele?“ začíná svůj dnešní fejeton paní Marie.

Ten by si mne, panečku ohlídal! To by se mi pak nemohlo stát to, co nedávno, když jsem šla s kamarádkou k rybníku.

Kamarádka hlídala svého šestiletého vnuka, oblepeného málem od hlavy až k patě tetováním z jogurtu. Co by babička neudělala pro svého vnuka, že. Nedalo mi to a musela jsem mu jeho vizáž pochválit, takže ještě druhý jsem (ve frontě u pokladny) měla „ kérku“ na rameni také. Bláhově jsem se domnívala, že mi ji polodenní máčení ve vodě tak nějak přirozeně odlepí, ale ne. Horší ovšem bylo to, že jsem na ni zapomněla a další den šla ke svému revmatologovi. Přála bych vám vidět ten jeho pohled! Sestřiččin jakbysmet, ta koukala ještě hůř. A jak by na to koukal můj psychiatr, to si vůbec netroufám pomyslet. Hned, jak jsem přišla domů, začala jsem pracovat na odkérkování. A kdo si myslí, že odlepování probíhá tak snadno jako lepení, šeredně se mýlí. Heslo mé již několikrát vzpomínané valašské babičky „Parádo trp“, platí.

No tak jsem se odkérkovala a odjela za jednou z dcer do Krkonoš. Na klidnou pohodovou odpočinkovou dovolenou. Bez signálu, bez stresu, bez kérky... Koukám z terasy na Studniční horu, v dáli štěká pes a zpívají ptáci. Klid. Ale nic není tak, jak se zdá, jeden operátor posílil signál a mladší, velkoměstsky umístěná, dcera volá: „Co děláš mámo celý den, nechceš mi tvrdit, že hledáš houby teď, se šesti dioptriema, když jsi je neviděla s dobrým zrakem?“ Jak mě má prokouknutou, holka chytrá, je celá já. Tak si sedám poprvé v životě k notebooku a pokouším se psát ve wordu. Všechno je jednou poprvé a kdo nic nedělá, nic nezkazí. Haha. Myslím, že zrovna já jsem pověstná tím, jak umím pokazit cokoliv, i to zdánlivě nepokazitelné. Nechci to zakřiknout, je docela možné, že z tohohle přístroje udělám „pět malých do školky“, však budou všichni litovat, že mě v téhle pustině nechtěli dát raději na psaní papír a tužku, prý uč se mami, makej. Starší dcera jen tak bokem poznamenala, že o téhle věčné otázce existuje i kniha Pokrok a prd nezastavíš. Já jí ukážu, jak jsem dobrá, makám, píšu. Po několikahodinovém psaní se najednou na obrazovce objeví výhružka, že pakliže okamžitě nevyměním baterie či nezapojím přístroj do sítě, veškerá má práce bude nenávratně ztracena. Jsem pomalá a slepá, tak nemohu přístroji toto přání v požadovaném termínu splnit. A teď, kdo uhodne, kde se ocitly mé myšlenky, má ryzí slova???

Ano. TOHLE píši znova.

Se slzami na krajíčku, postříkána sprejem proti hmyzu, s košem, nožem a svačinou jdu nabrat mír a klid do lesa. Co přinesu, je chytrému čtenáři předem jasné – kromě jedné podbabky košík hořčáků. Ale nádherných, fotogenických!!

Nic není tak černé, jak se zdá a můj krkonošský výlet přinesl i pozitivum: konečně jsem se naučila dělat z papíru parník s dvěma komíny. Fakt. Celý život jsem to chtěla umět. Na požádání naučím kohokoliv.

Ale ať to nezamluvím: mám šanci s tím ošetřovatelem? Statný je podmínkou!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Čas vína, čas vinobraní

Vinařské slavnosti jsou v plném proudu, a i když některá vinobraní již proběhla, stále je dost těch, která stihnete navštívit.

Akční letáky