„Silný hluk nejspíše z čerpadla se nese blanenským údolím celou noc. Podle amatérského měření měl intenzitu přes padesát decibelů a přehlušil i projíždějící vlak. Usínat v teplém počasí s otevřenými okny a v takovém hluku je ale nepříjemné,“ popsal Lukáš Nový v e-mailu, který nedávno adresoval městu Blansku.

Paní Marie bydlící v prvním patře v pražské Revoluční ulici je z věčného hluku způsobeného dopravou už na mrtvici. Auta projíždějící po dlažebních kostkách a tramvaje vydávají takový hluk, že před jejím domem stěží rozumíme tomu, co říká: „Bydlím tady už přes třicet let a nemůžu si na ten kravál zvyknout. Často mě pobolívá hlava, a abych mohla usnout, musím si dávat špunty do uší.“

Poněkud svérázně bojuje za ticho anonymní sdružení Přátelská Kolonka v Adamově. Pomstou vyhrožovalo obyvatelům čtvrti Kolonka, pokud neomezí práci se sekačkami, pilami a zahradní technikou.

Vypadaly jako velké ledničky a nabízely těm, kdo tu možnost v tepajícím lidském mraveništi nemají, aby strávili v tichu a klidu alespoň pár minut a uvědomili si, jaký je to oproti venku rozdíl. Někoho to až překvapilo. Ale také se ukázalo, že ticho, které se dá krájet, vadí. Lidem ruch vlastně vyhovuje.

Své o tom vědí na nejtišším místě světa, v anechoické komoře v laboratořích Orfield v americkém Minneapolisu, která pohlcuje 99,99 % zvuku. Dobrovolníci v ní vydrží jen pár desítek minut. Absolutní ticho je totiž k nevydržení a brzy se dostaví halucinace.

Mozek se začne pídit po všem tom hluku, který obvykle ani nevnímáme, sám člověk se najednou stává zvukem a slyší pouze vlastní srdce i plíce a není nic, podle čeho by se orientoval. Nejblíže k absolutnímu tichu má vesmír. Proto komoru využívá NASA, která testuje kosmonauty, zda halucinace zvládnou.

Zvukový smog

Naše uši se dusí ve zvukovém smogu, který nás všude obklopuje. Dříve bývaly restaurace nebo kavárny ostrůvky pohody, kam si lidé chodili popovídat a třeba přečíst noviny. Dnes v nich pomalu neslyší vlastního slova. Podle výzkumu agentury Focus má přes 40 % návštěvníků takových provozoven nepříjemnou zkušenost s hlasitou hudbou.

Na zvukový smog dnes narazíme už i na toaletách, ve výtazích, při čekání, než volaný zvedne sluchátko, v supermarketech… Dobře vybraná muzika sice překryje nepříjemné zvuky a dokáže navodit atmosféru pohody, ale na každého taková „zástěrka“ působí jinak.

Aby toho nebylo málo, někteří jedinci si pak doma ještě nahlas pustí muziku nebo televizi či rádio a dopřejí si další porci decibelů. A pokud od sousedů zní hudba silněji, přidají na hlasitosti a přebijí ji. Hluk, který nezpůsobujeme sami, nám totiž vadí. To dobře znají hlavně obyvatelé paneláků.

Proč vytváříme kolem sebe v tom uřvaném světě další rámus? Jako kulisu a sebeobranu, abychom nemuseli myslet na problémy a na to, co nás štve a obtěžkává mysl. Hluboké a dlouhotrvající ticho nás totiž nutí poslouchat svůj vnitřní hlas a dumat o hlubších záležitostech. A to se nám moc nechce.

Americký spisovatel Henry Miller řekl, že ticho je nejkrásnější zvuk. Podle jeho kolegy a krajana Roberta Fulghuma je ticho vždycky součástí krásného života. A co ticho znamená pro vás? Napište nám.

Když zvoní v uších

Nejvražednějším vynálezem pro sluch jsou sluchátka zasunutá do vnějšího zvukovodu - tzv. pecky, která hluk přenášejí přímo k bubínku. Používají je dvě třetiny osob do 24 let a polovina lidí středního věku. Zadělávají si tak na tinnitus, poruchu sluchu způsobující „zvonění v uších“ nebo ušní šelesty. Postižení slyší různé – ve skutečnosti neexistující – hučení, zvonění, pískání nebo pulsování. Nedobrovolně a stále vnímané zvuky vznikají pravděpodobně ve vnitřním uchu, kde jsou smyslové buňky. Mozek registruje signály, jako by šlo o vnímání zvuku. Ve skutečnosti ale tento „zvuk“ existuje jen v hlavě. Přesné důvody vzniku tinnitu však nejsou známy. Jisté je to, že dříve postihoval pouze seniory, dnes i mladé lidi nadmíru holdující hlasité hudbě z přehrávačů.